ADVAITA.cz

Maharadž: I když řeknu, že jsem se narodil, může to být předloženo jako nepravda. Bylo pošetilé připustit, že jsem se vůbec narodil. To je nyní zcela zřejmé. To, co jsem nyní poznal jako „Já“, je Věčné. Je nezrozené. Jev narození je pouhou reklamou našeho pravého bytí neboli existence. Toto mé bytí se nezvětšuje ani nezmenšuje. Skutečnost je taková, že všichni jsme si rovni. Ti, kdo se drží jména a formy a považují je za skutečné, trpí ve svém životě nerovností. Tento život je pouhá změť slov. V Átman neexistuje žádné „mám rád“ nebo „nemám rád“, a nejsou zde ani jiné znaky dualistické povahy. Tudíž tam, kde je díky ryzí sattvě advaita neboli nedvojnost, neexistují žádné protiklady jako štěstí a neštěstí. Vlny oceánu se silně sráží, narážejí do sebe, ale necítí žádnou bolest, protože nejsou ničím jiným než stejnou vodou oceánu a není v nich žádná dualita. Jak může existovat bolest nebo radost, když neexistuje koncept něčeho...

5. Byla uskutečněna vivéka mezi zničitelným a nezničitelným a bylo vybráno ono nezničitelné Átman. Stále tu však zůstává poznávající vritti (pořád zůstávají dva – tato podstata zůstává skryta ve svém odrazu, tj poznání). Jde o původní touhu/záměr setrvávající v této bezforemné nivritti.
6. Átman a toto pohybující se „vše“ představují původní záměr, a nirguna znamená klid/nehybnost. Díky bezmyšlenkovité vivéce mezi podstatou a tím nepodstatným, je ono pohybující se/nepodstatné naprosto zničeno.
7. Dojde-li k nějakému zachvění, je tu pohyb a pokud k žádnému chvění nedochází, je tu klid/nepohyb. Ono pohybující v tomto klidu zcela odezní.
8. Pokud zůstávají poznání/džnána a *uctívání/upasana, pak nebylo Jedno jediné uvnitř Prakrti/Puruša (tj. původní vazba „já jsem“ u zdroje) pochopeno. Díky uctívání se však mysl pozvedá z hrubohmotného světa (uctíváním se člověk stává „světem za“, tj. poznáním). *(Vzít mysl, která...

4. Když se tělo „vše“ stane „mnohými“ těly, pak se neomezené a věčné Já dívá skrze tělesné oči. Jak tu potom může být přesvědčení o Átman?
5. Ale v očích je to Átman, které vidí; v uších je to Átman, které slyší; na jazyce je to Átman, které přijímá chuť. Smyslové vjemy jsou tedy ve skutečnosti saguna „zkušeností“ (smyslové vnímání je popravdě zúžením vědění, tj. vaše poznání se stalo specifické a omezené).
6. V nose je to Átman, které přijímá vůni, a je to Átman skrývající se v těle „vše“, které cítí dotek. Ve čtyřech řečech je to Átman, které „mluví“ a zná pouze toto „slovo“.
7. Jedno jediné je bdělé, pohyblivé a velmi činné ve všech směrech. Jedno jediné aktivuje „vše“, a pět smyslových a pět funkčních orgánů jsou Jeho zástupci.
8. Jedno jediné pohybuje chodily a hýbe rukama. Jedno jediné svraští obočí a mrká očima. Jedno jediné „mluví“ touto „řečí“, a tímto způsobem poukazuje na Své...

Maharadž: Všechny životní zkušenosti jsou dočasné. Žádná z každodenních zkušeností nemůže poskytnout přímou zkušenost věčného. Ten, kdo to pozná, používá skutečnou vivéku. Je schopen rozlišovat mezi tím, co je věčné, a tím, co je dočasné. Skutečná vajragja neboli zřeknutí znamená umět rozlišovat mezi falešným a pravým. Bdělý stav, ve kterém vzniká individualita a její svět, a hluboký spánek, v němž je pocit bytí nepřítomný a je zakoušena pouze nedvojná existence, jsou důkazem pomíjivosti života. Prováděním vivéky neboli rozlišování ztrácíme víru v to, co je dočasné.

Maharadž: Musíme mít neochvějné přesvědčení, že nejsme tělo, ale To, co je nedotčeno vším, co se kolem nás děje. Naše mentální sklony vytvářejí různé ideje. Jsme prokleti tímto poznáním bytí. Než jsme nabyli poznání o své existenci, nic jsme nepotřebovali. Zrození znamená vnímání vnějšího světa, a smrt značí nepřítomnost tohoto vnímání. Jako by došlo k iluzornímu probuzení, a stejně jako ve snu, tyto zkušenosti nemají žádnou realitu. Jakmile sen skončí, objekt zakoušení zanikne v tomtéž okamžiku. Najde se někdo, kdo nestřídal stavy bdění a spánku?