Jóga Vasištha - Kniha V. - O zániku - V.065-V.067

20. 3. 2019 - Lenka

Kapitola 9: Příběh Bhásy a Vilásy

V.65, 66

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, dokud si člověk nepodmaní mysl myslí, nemůže získat poznání Já. A podobně jako Slunce namalované na obraze nemůže nikdy zapadnout, tak dokud člověk zakouší falešné pocity „já“ a „moje“, nemůže jeho utrpení skončit. Ukazuje to i následující příběh, který ti nyní povím.

Existuje hora vysoká jako tři světy na sobě. Na jejím vrcholu sídlí bohové, uprostřed lidé a u jejího úpatí bytosti podsvětí. Říká se jí Sahja a zahrnuje vše. Je na ní poustevna, v níž kdysi přebýval velký zřec Atri. Nyní v ní žili dva mudrci, Brhaspati, jenž měl syna Vilásu, a Šukra, jehož synem byl Bhása. Oba chlapci vyrostli v mladé muže. Byli si navzájem velmi blízcí, takřka nerozlučitelní.

Šel čas a oba staří mudrci opustili tento svět. Mladíci, zdrceni žalem, vykonali pohřební obřady a kvůli ztrátě svých otců se přestali zajímat o prospěch či bohatství. Oba se rozhodli opustit domov, přičemž každý se vydal na opačnou stranu. Po nějaké době se opět setkali.

VILÁSA řekl svému příteli Bhásovi:

Jak je hezké znovu se s tebou setkat, můj nejdražší příteli. Řekni mi, cos dělal od doby, kdy jsme se rozešli. Přineslo tvoje odříkání ovoce? Zbavila se tvá mysl horečky světského života? Dosáhl jsi poznání Já? Řekni, daří se ti dobře, jsi šťastný?

BHÁSA odvětil:

Považuju za veliké štěstí, že tě znovu vidím, můj drahý příteli a bratře. Avšak jak můžeme my, co putujeme v tomto světě jevů, být šťastni, jak se můžeme mít dobře, pokud nedosáhneme nejvyššího Poznání, pokud nezmizí pomýlenost mysli? Dokud nepřekročíme oceán vesmírného koloběhu zrození a smrti, jak se můžeme mít dobře a být šťastni? Dokud naděje a touhy zrozené v naší mysli nejsou zcela zničeny, jak se můžeme mít dobře a být šťastni?

Dokud nedosáhneme poznání Já, budeme se neustále vracet na úroveň zrození a smrti, stále dokola budeme prožívat dětství, mládí, dospělost, stáří a smrt a stále dokola se budeme zabývat týmiž nedůležitými činnostmi a zážitky. Tužby ničí poznání. Jsme-li hladoví po uspokojování smyslů, života rychle ubývá. Mysl zapadá hluboko do bahna smyslového potěšení. Je s podivem, jak a proč se tělo, toto skvělé plavidlo, jež nás může přepravit na druhý břeh poznání Já, zaplétá do sítě projeveného světa. V nepatrném okamžiku dosáhne malá vlnka, které říkáme mysl, neuvěřitelných rozměrů. Člověk zcela hloupě připisuje smutek a trápení Já, třebaže se ho ani v nejmenším netýkají. A potom je nešťastný.

V.67

VASIŠTHA pokračoval:

Jak spolu Bhása a Vilása rozmlouvali a přitom zkoumali podstatu Já, brzy dosáhli nejvyššího Poznání. Ó Rámo, k tomu, aby ses zbavil omezení a překročil oceán iluze, není jiné cesty než Sebepoznání. Pro osvícenou bytost je oceán utrpení jako malá louže. Osvícená bytost se dívá na tělo jako divák na vzdálený dav, a proto se jí ani bolest, kterou tělo podstupuje, nijak nedotýká. Existence těla nemůže všudypřítomné Já umenšit, podobně jako vlny nemohou umenšit rozlehlost širého oceánu.

Jak jsou labuť, kámen či kus dřeva spojeni s vodou, jež je obklopuje? Nejvyšší Já nemá s projeveným světem žádnou spojitost. Strom padající do vody vytvoří vlny na vodě, projevující se navenek. Podobně zakouší Já zážitky radosti a bolesti projevující se v těle. Jako se dřevo zrcadlí ve vodě, tak se tělo zrcadlí v Já. Ale tak jako kámen padající do vody nemůže vodě ublížit, tak přichází-li tělo do kontaktu s jinými hmotnými objekty (manželka, děti, příbuzní nebo věci), nikomu to nemůže způsobit bolest, nikomu to nemůže ublížit.

Nelze říci, zda je odraz předmětu v zrcadle skutečný nebo neskutečný. Podobně tělo zrcadlící se v Já není skutečné ani neskutečné. Nevědomý člověk přijímá vše, co ve světě vidí, jako skutečné. Moudrý člověk nikoli. Tak jako kus dřeva zrcadlící se ve vodě, nemá s vodou žádnou opravdovou spojitost, tak tuto spojitost nemají ani tělo a Já. Navíc tu není žádná dualita, dvojnost, kde by taková spojitost mohla existovat. Jediné neomezené Vědomí existuje Samo o sobě, bez jakéhokoli dělení na subjekt a objekt. Pokud v Něm vznikne představa rozličnosti, pak To, čeho se žádné utrpení nedotýká, uvěří, že trpí, podobně jako vidí duchy ten, kdo si myslí, že je vidí! Díky mocné mysli získá takový smyšlený vztah sílu skutečnosti. Samotné Já je bolestí i radostí zcela nedotčeno, ale pokud si o sobě myslí, že je tělo, podstupuje zkušenosti těla. Opustit tuto nevědomou víru znamená osvobození.

Ti, které nepřemáhá falešné ztotožnění se a lpění, jsou okamžitě osvobozeni od utrpení. Právě sklony a podmíněnosti jsou semínky stáří, smrti a iluze, a jakmile sklony a podmíněnosti zmizí, může člověk oceán iluze překonat. Mysl podmíněná sklony vytváří omezení i u asketů. Nepodmíněná mysl je čistá i u těch, kteří zabezpečují domov a rodinu. Mysl ovlivněná sklony a podmíněnostmi je omezením. A osvobození pak znamená oproštění se od těchto podmíněností (vnitřního spojení, náklonnosti, lpění, ztotožnění). Příčinou omezení i osvobození je myšlenkové spojení, které předpokládá zdánlivé rozdělení. Činy vykonané nepodmíněnou myslí, jsou ne-konáním, kdežto podmíněná mysl koná, třebaže navenek se činnosti vyhýbá. Konání a nekonání je v mysli, tělo nedělá nic. Proto by člověk měl s chybným rozdělováním přestat.

Překlad Lenka Vinklerová

další části knihy