Zpívání bhadžanů v Praze - do září 2019

  • od října 2019 do května 2020 zpívání v Úterý od 19h - 21h.
    Místo konání:  Klub MalýVelký strom,
  • Praha - Dobrovskeho 16, Praha 7,

    zast. tramvaje Letenské naměstí

Sraz:  v 18:50h

Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Sampradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

2019      

26.11. Klub MalýVelký strom

     

3.12.  Klub MalýVelký strom

     

17.12. Klub MalýVelký strom

     

31.12. Klub MalýVelký strom

     

 

     

Info: Aleš (tel. 777050958) a Martin (tel. 725219468)

Další informace o bhadžanech



Nová kniha:

obal_vidznana.jpgVyšla kniha Sadgurua Nisargadatta MaharadžeVidžňána. Zmizení pocitu bytí“. Titul je souhrnem 159 nirupan, které v jazyce maráthí zaznamenal Maharadžův oddaný Dinkar Kshirsagar a do angličtiny je přeložil Maharadžův dlouholetý překladatel Mohan Gaitonde. "Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. Nejde o to někam odejít či něco dělat. Vy už To, co chcete realizovat, jste. Nejde o to, že byste se měli něčím stát, ale o to, abyste se ustálili ve svém ryzím bytí. Samotný váš zájem o tyto promluvy naznačuje, že se ve vás rodí Sebepoznání."

Kniha vyšla v nakladatelství dybbuk.


Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

82. Absolutní dokonalost je v přítomnosti (z knihy Já Jsem To)

7. 12. 2015 - Martin

Tazatel: Je válka. Jaký k tomu zaujímáte postoj?
Maharádž: Války v té či oné formě probíhají tam či onde neustále. Bylo snad někdy období, kdy by nikde nebyla žádná válka? Někdo říká, že je to vůle Boží. Někdo zase, že je to Boží hra. Tím jinými slovy vyjadřuje to, že války jsou nevyhnutelné a nikdo za ně není zodpovědný.
T: Ale jaký je váš vlastní názor?
M: Proč mi vnucujete nějaké názory? Já žádný vlastní názor nemám.
T: Někdo musí přece být za to hrozné a nesmyslné krveprolití zodpovědný. Proč se lidé tak snadno vzájemně zabíjejí?

M: Hledejte viníka sám v sobě. Myšlenky „já“ a „moje“ jsou kořenem každého konfliktu. Osvoboďte se od nich a budete z konfliktu venku.
T: Když budu mimo konflikt, k čemu to bude? To válku nijak neovlivní. Jsem-li příčinou války, musím být připraven i zemřít. Ale je přece jasné, že zmizí-li tisíce takových jako já, války to nezastaví. Války nezačaly mým narozením, ani neskončí mou smrtí. Já za ně zodpovědný nejsem. Kdo tedy je za ně zodpovědný?
M: Sváry a boje jsou součástí existence. Proč nezkoumáte, kdo je zodpovědný za existenci?
T: Proč říkáte, že je existence neoddělitelná od konfliktu? Copak nemůže být existence bez boje? Nepotřebuji přece s druhými bojovat, abych byl sám sebou.
M: Ale vy s druhými bojujete neustále – abyste přežíval jako oddělené tělo a mysl, jako konkrétní jméno a forma. Abyste mohl žít, musíte ničit. Od chvíle svého početí jste začal válku se svým okolím – nemilosrdnou válku vzájemného vyhlazování, která potrvá, dokud vás smrt nevy­svobodí.
T: Moje otázka zůstala nezodpovězena. Zatím jenom popisujete to, co už znám – život a jeho utrpení. Ale neříkáte, kdo za to nese zodpovědnost. Když na vás naléhám, házíte vinu na Boha či na karmu, nebo na mou vlastní nenasytnost a strach – což vyvolává jenom další otázky. Dejte mi konečnou odpověď.
M: Konečná odpověď zní: nic tu není. Vše se jen dočasně jeví v poli univerzálního vědomí; kontinuita v podobě jména a formy je jenom mentálním výtvorem, jenž se snadno rozplyne.
T: Ale já se právě ptám na toto bezprostřední, pomíjivé, zdánlivé. Tady je fotka dítěte, které zabili vojáci. Je to holý fakt, jenž na vás hledí. Nemůžete ho popřít. Takže, kdo je tedy zodpovědný za smrt toho dítěte?
M: Nikdo a každý. Svět je tím, co je jeho obsahem, a všechny věci se vzájemně ovlivňují. My všichni jsme to dítě zabili a my všichni jsme spolu s ním i umřeli. Každá událost má nesčetně příčin a vytváří nekonečně následků. Je zbytečné se snažit vystopovat nějaké konkrétní příčiny, protože je to nemožné.
T: U vás v Indii se hovoří o karmě a odplatě.
M: Je to jenom hrubá aproximace: ve skutečnosti jsme všichni stvořiteli i stvořeními všech ostatních a vzájemně si vytváříme i vlečeme životní břemena.
T: Takže nevinný trpí za viníka?
M: V naší nevědomosti jsme nevinnými; v našich činech jsme viníky. Hřešíme, aniž bychom o tom věděli a trpíme, aniž bychom věděli proč. Naše jediná naděje je tato: zastavit se, pozorovat, pochopit a vylézt z pastí, které nám klade naše paměť. Protože paměť krmí představivost a představivost vyvolává touhu a strach.
T: Proč si vůbec vytvářím tyto představy?
M: Světlo vědomí prochází přes film paměti a promítá obrazy na váš mozek. Kvůli nedostatečnosti a nedokonalosti vašeho mozku je to, co vnímáte, pokřivené a zabarvené pocity jako „to se mi líbí“, „to se mi nelíbí“. Dejte své myšlení do pořádku a osvoboďte se od emocionálních podtónů. Potom uvidíte jasně a s láskou věci a lidi takové, jací opravdu jsou. Svědek zrození, života a smrti je jeden a tentýž. Je to svědek bolesti i lásky. Protože i když je existence v omezenosti a oddělenosti ­utrpením, my ji milujeme. Milujeme ji a zároveň nenávidíme. Bojujeme, zabíjíme, ničíme životy i majetek, a přece jsme láskyplní a obětaví. Chováme něžně dítě, a zároveň z něj děláme sirotka. Náš život je plný protikladů. A přesto na něm lpíme. Toto lpění je kořenem všeho. A přece je naprosto povrchní. Ze všech sil se třeba něčeho nebo někoho držíme, ale za chvíli na to zapomeneme. Jsme jako dítě, které si staví z bláta bábovičky a s klidným srdcem je opustí. Kdybyste se jich dotkli, začne zlostně vřískat, ale když odvedete jeho pozornost, tak na ně hned zapomene. Protože náš život je v přítomnosti a láska k němu je také v přítomnosti. Milujeme rozmanitost, hru bolesti a radosti, jsme fascinováni kontrasty. K tomu potřebujeme protiklady a jejich zdánlivou oddělenost. Chvíli si to užíváme, ale pak se unavíme a zatoužíme po klidu a tichu čirého bytí. Vesmírné srdce bije bez přestání. Já jsem svědkem i tímto srdcem.
T: Vidím obraz, ale kdo ho namaloval? Kdo je zodpovědný za tuto děsivou, a přesto rozkošnou zkušenost?
M: Malíř je součástí obrazu. Vy jste oddělil malíře od obrazu, a teď ho hledáte. Neoddělujte a neklaďte chybné otázky. Věci jsou takové, jaké jsou, a nikdo konkrétní za ně není zodpovědný. Myšlenka osobní zodpovědnosti pochází z iluze konateleství. „Někdo to musel udělat, někdo je za to zodpovědný.“ Dnešní společnost se svým systémem zákonů a zvyklostí je založena na představě oddělené a zodpovědné osobnosti, ale tohle není jediná forma, jakou může společnost mít. Mohou existovat jiné formy společnosti, kde je pocit oddělenosti slabý a zodpovědnost je rozptýlena na všechny.
T: Má jedinec se slabým smyslem pro osobnost blízko k realizaci?
M: Vezměte si malé dítě. Pocit „já jsem“ ještě není zformován, osobnost je zatím v zárodku. Překážek k realizaci je jen pár, ale chybí síla a jasnost uvědomění, jeho šířka a hloubka. V průběhu let uvědomění sílí, ale zároveň se objevuje latentní osobnost, která vše zatemňuje a komplikuje. Tak jako čím tvrdší je dřevo, tím teplejší je jeho plamen, tak také čím silnější je osobnost, tím jasnější světlo se zrodí při její destrukci.
T: Vy nemáte žádné problémy?
M: Já mám problémy. Už jsem vám to říkal. Být, existovat jako jméno a forma, je bolestné, a přece to mám rád.
T: Ale vy milujete všechno!
M: V existenci je obsaženo vše. Mou přirozeností je milovat; dokonce i to, co je bolestné.
T: Tím se to ale nestane méně bolestným. Proč nezůstat v neomezeném?
M: To, co mne vrací do existence, je instinkt objevování, láska k neznámému. Přirozeností bytí je vidět dobrodružství v dění, stejně tak jako je přirozeností dění hledat klid v bytí. Toto střídání bytí a dění je nevyhnutelné; ale můj domov je za obojím.
T: Je váš domov v Bohu?
M: Milovat a uctívat Boha je také nevědomost. Můj domov je za všemi pojmy, ať jsou sebe vznešenější.
T: Ale Bůh není pojem! Je to skutečnost, která transcenduje existenci.
M: Můžete použít jakákoli slova. Ale já jsem za vším, čeho se může týkat jakákoli vaše myšlenka.
T: Jestliže jste jednou poznal svůj domov, proč v něm nezůstáváte? Proč se vracíte sem k nám?
M: Člověk se rodí z lásky ke spolčování a jakmile se jednou narodí, zaplete se do osudu. Osud je neoddělitelný od dění. Touha být něčím konkrétním z vás udělá jedince s jeho osobní minulostí a budoucností. Podívejte se na nějakého velikána – jak úžasný to byl člověk! A přesto, jak strastiplný byl jeho život a jak omezené byly jeho plody. Jak bezvýhradně závislá je osobnost člověka a jak lhostejný je k němu jeho svět. A přece tento život milujeme a chráníme jej, i když je tak bezvýznamný.
T: Je válka a všude je chaos. Dejme tomu, že vás někdo požádá, abyste se staral o potravinovou pomoc. Dají vám vše potřebné a jde jedině o to, tu práci zvládnout. Odmítnete to?
M: Pracovat či nepracovat je pro mne jedno a totéž. Možná bych se o to staral, možná ne. Mohou tu být jiní, pro podobné úkoly povolanější než já – například profesionální dodavatelé potravin. Ale můj přístup je jiný. Já nepohlížím na smrt jako na katastrofu a neraduji se z narození dítěte. Dítě se zrodilo do utrpení, kdežto mrtvý je z toho venku. Připoutanost k životu je připoutaností k utrpení. Milujeme to, co nás bolí. Taková je naše přirozenost. Pro mne bude ale okamžik smrti okamžikem slavnostním, nikoliv okamžikem strachu. Když jsem se narodil, tak jsem brečel, ale při umírání se budu smát.
T: K jaké změně ve vědomí dochází ve chvíli smrti?
M: Jakou změnu byste očekával? Když skončí film, všechno je stejné jako předtím, než film začal. Stav po vaší smrti bude stejný jako stav před vaším narozením, pokud si na něj pamatujete.
T: Já se na nic nepamatuji.
M: Protože jste to nikdy nezkoušel. Je to jen otázka naladění vaší mysli. Ale k tomu je samozřejmě potřeba cvik.
T: Proč neděláte nějakou společensky prospěšnou práci?
M: Ale já celou dobu nedělám nic jiného! A jaký druh společenské práce byste po mně chtěl? Nějaké záplatování pro mne není. Mé stanovisko je jasné: když chce člověk rozdávat, musí nejprve něco vyrobit, když chce jíst, musí nejprve nakrmit ostatní, když chce brát, musí nejprve sám dávat, chce-li myslet na sebe, měl by nejprve myslet na druhé. Jenom nesobecká společnost, založená na sdílení, může být sta-bilní a šťastná. To je jediné praktické řešení. Když ho nechcete – bojujte.
T: Všechno je to záležitost gun. Tam, kde převládá tamas a radžas, tam musí být válka. Tam, kde vládne satva, tam bude mír.
M: Berte to jak chcete, vyjde to nastejno. Společnost je postavena na motivech. Založíte-li její základy na přátelství a dobré vůli, nebudete potřebovat specializované sociální pracovníky.
T: Svět se zlepšuje.
M: Vždycky se říkalo, že se zlepšuje, ale on se nikdy nezlepšil: Jaká je proto naděje, že se tak stane v budoucnosti? Jistě, na světě byly a budou období míru a harmonie, kdy má satva převahu, ale věci podléhají v důsledku své dokonalosti zkáze. Dokonalá společnost je nezbytně statická, a proto stagnuje a rozpadá se. Z vrcholu vedou všechny cesty dolů. Společnosti jsou jako lidé – narodí se, rostou do určitého bodu relativní dokonalosti a potom upadají a umírají.
T: Copak neexistuje stav absolutní dokonalosti, který by nechátral?
M: Vše, co má začátek, musí mít i svůj konec. Jedině v bezčasém je vše dokonalé – tady a teď.
T: Ale dosáhneme postupem času bezčasého?
M: Postupem času se vrátíme zpět do výchozího bodu. Čas nás nemůže dostat mimo čas, tak jako nás prostor nemůže dostat za prostor. Čekáním získáte jen další čekání. Absolutní dokonalost je tady a teď, nikoliv někde v budoucnosti, blízké či vzdálené. Tajemství je v činnosti – tady a teď. Kvůli svému chování jste sám k sobě slepý. Ignorujte vše, co si o sobě myslíte, a jednejte tak, jako byste byl naprosto dokonalý – ať už je vaše představa o dokonalosti jakákoli. Jediné, co potřebujete, je odvaha.
T: Kde takovou odvahu najdu?
M: V sobě, samozřejmě. Dívejte se dovnitř.
T: Vaše milost mi bude pomáhat.
M: Má milost vám teď říká: dívejte se dovnitř. Vše, co potřebujete, už máte. Tak to použijte. Jednejte, jak nejlépe umíte, dělejte to, co si myslíte, že byste měl dělat. Nebojte se chyb; vždycky je můžete napravit, důležité jsou vaše záměry. Forma, kterou na sebe věci berou, není v naší moci, ale pohnutky našich činů ano.
T: Jak může čin zrozený z nedokonalosti vést k dokonalosti?
M: Čin nevede k dokonalosti; dokonalost se projevuje v činech. Dokud se posuzujete podle svých projevů, věnujete jim maximální pozornost; jakmile si uvědomíte své pravé bytí, vaše jednání se stane dokonalým – spontánně.
T: Jsem-li věčně dokonalý, proč jsem se potom vůbec narodil? Jaký účel má tenhle život?
M: To je jako byste se ptal, co má zlato z toho, když je přetaveno do podoby šperku. Šperk získá barvu a krásu zlata; zlato tím nijak obohaceno není. Podobně skutečnost vyjádřená v činu dává tomuto činu smysl a krásu.
T: Co získá skutečnost ze svých projevů?
M: Co by mohla získat? Vůbec nic. Ale přirozeností lásky je vyjadřovat samu sebe, potvrzovat samu sebe, překonávat překážky. Jakmile pochopíte, že svět je láskou, která se projevila v činnosti, budete se na to dívat úplně jinak. Ale nejprve se musí změnit váš postoj k utrpení. Utrpení je primárně voláním o pomoc, které je samo o sobě pohybem lásky. Více než štěstí chce láska růst, rozšiřování a prohlubování vědomí a bytí. Vše, co tomu brání, se stává příčinou bolesti a láska se bolesti nevyhýbá. Satva, energie, která pracuje pro poctivý a náležitý rozvoj, nesmí být zmařena. Když je zablokována, obrátí se sama proti sobě a stane se destruktivní. Tam, kde je lásce zatarasena cesta a kde je dovoleno, aby se rozšířilo utrpení, je válka nevyhnutelná. Lhostejnost k soužení našeho souseda přivádí utrpení k našim dveřím.


překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"