ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže - Kapitola 6. Po stopách učitele

5. 9. 2015 - Roman

Kapitola 6. Po stopách učitele

Díky horlivosti, s níž se pustil do ukončení své sádhany, a milostí svého Sadgurua dosáhl Šrí Mahárádž stavu Átma Sakšatkára (Sebe-realizace). Realizoval své Já za svého života. Jeho činnost jedince ve světě skončila. A za života byl uznán za Světce. Tím, že překročil hranice života ve světě, stal se celý svět jeho domovem. „Svatí se rodí ve prospěch celého lidstva“. V jednom z dvanácti abhangů říká Tukárám o mudrci:

TÓČI GŇÁNÍ KHARÁ TÁRÍ DUDŽÍJÁSÍ | VÉLOVÉLÁ TJÁSÍ ŠARANA DZÁVÉ

Jen skutečný Džňánin dokáže zachránit druhé. A proto co nejčastěji choď hledat útočiště u jeho nohou.

ÁPANA TARÉLA NAVHÉ TÉ NAVALA | KULÉ UDDHARÍLA SARVÁNČÍ TÓ

Není divu, že osvobodil sám sebe, a stejně tak osvobozuje celé lidstvo.

Mudrc tím, že pozvedá nevědomého, mu přináší skutečné dobrodiní (Já). Všude, kde je božský plamen moudrosti, šíří se kolem přirozeně světlo a stává se pro mnohé rozhodující pomocí. Taková je povaha mudrce. Díky světlu jeho božského poznání ustupuje temno (nevědomost) v nitru mnohých. Srdce se otevírá jako lotos a jeho čistá vůně plná blaženosti se šíří kolem. Když se lidé stávají realizovanými bytostmi, dávají svému životu pravý smysl.

Šrí Mahárádž se vrátil do své vesnice. Byl ve stavu nepřetržitého samádhi. Ať směřovaly jeho myšlenky kamkoli, byl i ve všedním životě, oči přivřené, často a nenadále ponořen do hluboké meditace. To mohlo nastat ať pil, jedl, šel nebo mluvil. Jeho fyzický stav se hrozivě zhoršil a mnozí měli za to, že může každou chvíli zemřít. Jeho otec a ostatní členové rodiny si dělali mnoho starostí o jeho zdraví. Zhubl na kost a byl velmi slabý, jeho obličej ale zářil a každý mohl pocítit energii, která jediná ho ještě oživovala.

Počátek jeho duchovní práce

Po čtyřech či pěti měsících se jeho zdraví lehce zlepšilo. Vrátil se tedy ke své duchovní práci. Začal předávat ostatním nejvyšší blaženost, jíž dosáhl a uděloval poznání a oddanost. Se svými spolužáky, Venkataravou, Guirimalppou a Rámravajem hlásal venkovanům působivé učení o těchto dvou věcech. Jeho přátelé s promluvami začínali, Šrí Mahárádž přicházel po nich.

Posluchači byli velmi zaujati silou jeho probuzení a inteligencí jeho výkladu, zahrnovali ho chválou za jeho mimořádné poznání a byli mu plně oddáni. Když měl Šrí Mahárádž promluvu, vyzýval své posluchače, aby svobodně mluvili o jakýchkoli pochybách, týkajících se poznání a oddanosti, a tak snadno díky svému jemnému projevu a humoru vše objasnil. Mnoho lidí obdrželo od něho učení a stalo se jeho žáky. Síla Šrí Mahárádže byla tak veliká a jeho metoda, jak pochopit námět a vnést světlo tak působivá, že mnozí z učených panditů a sádhuů, kteří s ním debatovali o Védántě, uznali svou porážku a klaněli se mu.

Požehnání Šrí Mahárádže přineslo vždycky užitek. Jeho pověst se šířila daleko po celé oblasti Vidžajpuru a když chtěl nějaký světec debatovat, lidé z Vidžajpuru ho posílali k Šrí Mahárádžovi, světci z Bagévadi. Mnozí se domnívali, že dosáhli dokonalého poznání a oddanosti a horem dolem hlásali, že jsou neporazitelní; přicházeli do Bagévadi, aby debatovali se Šrí Mahárádžem, ale nakonec museli uznat, že byli poraženi, a byli nuceni chovat se před Šrí Mahárádžem velmi pokorně. Tak se stal Šrí Mahárádž, světec z Bagévadi, neporazitelným mudrcem, slavným v celé oblasti Vidžajpuru, jímž zůstal po mnoho let. Mnozí říkali s obdivem, že je to avatár s božským poznáním.

Šrí Mahárádž podnítil v Bagjuévadi vzrůst oddanosti. Při oslavách saptahů vyzdobil místo s nádherou a velkou okázalostí. Lampy na árati, hořící bohatými svazky kafru, se tyčily kolem v celé své kráse. Nebylo-li možno jít z nějakého důvodu do Inčgiri, slavil saptah výlučně v Bagévadi. Zvláštní pozornost věnoval růstu oddanosti k učiteli. Uprostřed kláštera v Bagévadi umístil Šrí Mahárádž velký malovaný portrét svého Sadgurua. Pro svého učitele zároveň obstaral široké a krásné lože. Vyzdobil klášter mnoha drahocennými a vzácnými látkami, to vše podle odkazů slavné knihy Dásbódh, kapitola 4/7 „Služba“, kde Šrí Samartha říká:

„3. Měli bychom pečovat o ochranu majetku chrámu, který je majetkem Boha. Měli bychom dbát na to, aby nic nescházelo. Tímto způsobem bychom měli uctívat Boha den ode dne víc a víc.

6. Do chrámu bychom měli opatřit slony, koně, vozy, ozdobné trůny, lůžka, palankýny, čtyřnohé stoličky a vimány (vozy bohů).

7. Slunečníky, kamenné kopule, vějíře z bílých chlupů, standardy s emblémem slunce, prapory a další podobné věci by se měly opatřit nové a opatrovat.“

Šrí Mahárádž obdržel toto učení přímo od Bhausahéba Mahárádže. Jednání jeho Sadgurua bylo ve všech bodech podobné tomu, co se popisuje v knize Dásbódh; jeho žáci ho tedy považovali za inkarnaci Ramdase. Jaké požehnání může ze služby žák získat na své cestě oddanosti? Jak už bylo dříve řečeno, žák se hrouží do služby Bohu nebo Sadguruovi. Čím dál tím víc mu to přináší radost a díky tomu se jeho ego umenšuje a čistota jeho myšlenek roste, což je cíl, hledaný všemi doporučovanými prostředky. Jiným požehnáním cesty oddanosti je, že se lidé sblíží. Všichni prostí lidé, kteří vidí velikost v obyčejných věcech, jsou k nim přitahováni. Shromažďují se tam, kde naházejí majestát Boha nebo Sadgurua. Jakmile se jednou projeví sladkost uctívání, vydají se spontánně správnou cestou. V tom je skrytá moc a velikost služby uctívání.

Spolužačka Hemvabai

Hemvabai, spolužačka Šrí Mahárádže (žačka Bhausaheba Mahárádže) měla ve své povaze spokojenost, mírnost a byla plna něžnosti. Když její učitel Bhausahéb Mahárádž opustil svou pozemskou existenci v nejvyšším samádhi, onemocněla morem. Basappa, její manžel, ji vyhnal do džungle za vsí. V tomto protivenství si vzpomněla s vroucí vírou na svého Mistra. „Když jsi bez pomoci, odevzdej se Pánu Krišnovi“, jak se píše ve svatých textech. Bhausahéb Mahárádž k ní přišel ve své pozemské podobě a vytrhl ji ze chřtánu smrti. Doprovodil ji až k hranicím vesnice. Hemvabai ho prosila, aby jí udělil tuto milost: „Zůstaň se mnou v lidské formě, abych ti mohla sloužit.“ „Ať se tak stane,“ slíbil jí Mistr. Od té doby Hemvabai stále říkala: „Můj Sadguru je u mne. Vůbec neodešel. To, že odešel, je pouze dílem vaší představivosti.“ Protože byla její víra dokonalá, prožívala tato žena přesně to, co říkala. Mohla svého Mistra vidět, dotýkat se ho, mluvit s ním. Mnohé příběhy dokreslují její zkušenost. Zde je několik příkladů.

Hemvabai opakovala: „Bhausahéb Mahárádž neodešel. Vidím ho sedět proti mně.“ Volala různé bohy, připravovala jim lázeň a přinášela jídlo. Všude ve světě lidé pochybují a kritizují; jeden muž přinesl čtvrtku míry chivoda (chutný pokrm z praženého zrní), aby ho nabídl bohům se záměrem vyzkoušet Hemvabai, které řekl: „Požádej Bhausahéba Mahárádže, aby všechen tento nabízený pokrm snědl.“ Hemvabai tedy poprosila svého Mistra, aby celý nabízený dar přijal; stal se zázrak – Bůh nenechal ani zrnko. Zmíněný muž byl ohromen a řekl: „Oh, Bůh nám nenechal prasád!“ Hemvabai odpověděla: „To jsi přece chtěl a zároveň odnesl i tvé pochyby.“

Skutečně božská schopnost Hemvabai dosáhla takové šíře, že mohla požádat kohokoli, kdo zemřel, aby se objevil; mohla s ním mluvit a předávat odpovědi na otázky, které dávali živí lidé. Díky schopnostem této ženy získalo svaté místo Bagévadi na významu. Několik lidí kritického ducha přišlo, aby Hemvabai vyzkoušelo a zjistilo pravdu o jejích schopnostech. Jejich pochyby ale zmizely a oni byli jednou provždy přesvědčeni; obrátili se na cestu oddanosti a velebili Hemvabai.

Hemvabai byla plně oddaná. Každého návštěvníka s velkou láskou a úctou ráda vítala. Měla náklonnost ke svému spolužákovi Siddharaméšvarovi a projevovala mu srdečnou něžnost. Její dům byl poblíž kláštera v Bagévadi. Šrí Mahárádž tam každý rok dva nebo tři měsíce pobýval, aby si odpočinul. Říkal: „To je můj mateřský dům.“ Vzhledem k jeho přímé a milé povaze mu všichni lidé okolo nabízeli svoje služby.

Šíření Poznání

Šrí Mahárádž učil v oblasti Bagévadi duchovnímu poznání mnoho zájemců, kteří většinou náleželi k lingajatům. Nemohli jít k nohám nějakého Mistra, protože podle tradice je jejich bohem Basavéšvar, považovaný za avatára z Nandi. Samádhi Basavéšvara je v Bagévadi; jméno jeho vesnice je tedy Bosvana-Bagévadi a je to posvátné místo lingajatů. Ti mohou zpívat jen Basavéšvarovy bhadžany, který je jejich Mistrem a který toto pravidlo také ustanovil.

Šrí Mahárádž pochopil jejich odlišnost a obrátil se na ně těmito slovy: „Není nic špatného na tom, považujeme-li někoho za učitele, ať patří k té nebo k oné kastě. Podstatné je, aby byl mužem poznání. Sám Bůh řekl: Jak se člověk upevní v plném poznání? Když se ten, kdo slouží světu, dá do služeb Já.“ Tímto způsobem Šrí Mahárádž očistil jejich mysl a učil je poznání Já. V Bagévadi je mezi žáky, kteří předávají ostatním poznání Já, mnoho žáků z linie Šrí Mahárádže; určitý počet z nich jsou lingajatové.

Po dobu dvou – tří let slavil Šrí Mahárádž saptahy v Bagévadi, neboť v té době nebylo možno jít do Inčgiri. Aby bylo získáno více lidí, je zapotřebí, aby se festivaly slavily na různých místech. A tak se stane, že s festivalem určitého saptahu se zároveň slaví Dípávali (Dívali) - festival světel. Tento Dípávali saptah začínal dnem Dhantrajodaši (třináctý den luny v měsíci Ašvin; toho dne je uctívána Lakšmí, bohyně štěstí), končil dnem Narak Čaturdaši (čtrnáctý den druhé poloviny měsíce Ašvin, den, kdy Višnu zabil démona Naraka). Šrí Mahárádž měl zvláštní postoj, pokud se týká oslav Dípávali, založených na zbožné víře. Zničení boha Naraka znamená porážku tama guny a vítězství sattva guny. Dípávali vyjadřuje naši radost z vítězství sil světla nad temnými silami. Dnes se stal tento festival svátkem povyražení a příležitostí k přejídání se. Posuzujeme-li, co Dipávali znamená, měl by být tento svátek slaven jako svátek světla darovaného božským Já a jako projev radosti, která z toho plyne. S přihlédnutím k tomuto důvodu se má uctívání Mistra projevit půsty a velkou okázalostí. To byl také duchovní záměr Šrí Mahárádže. Dípávali ho vedlo k projevení oddanosti učiteli.

Příjezd do Bombaje

Od roku 1920 začal Šrí Mahárádž svou práci duchovního buditele ve městě Bombaj. Bylo to zlaté období jeho života. Díky síle svého slova byl schopen při setkáních, která pořádal, šířit úctu k učiteli nejen mezi hinduisty, ale i u lidí jiných náboženství, jako u Džinistů, Pársů, Muslimů a Árja Samadžjů. Také osobnost Šrí Mahárádže na posluchače působila. Byl střední postavy, měl světlou pleť, tělo atleta, zářivý obličej; to vše dělalo na posluchače velký dojem.

Bombaj je velké kosmopolitní město s mnoha odstíny a barvami, které bylo kolébkou věd a umění, usazovali se tam velcí učenci. V takovém městě tedy Šrí Mahárádž šířil s úspěchem duchovní nauku. Zde se také jasně projevila šlechetnost jeho osobnosti. Bylo to charisma a osobní kouzlo jeho učitele.

Šrí Mahárádž přijel do Bombaje, aby tu dělal práci, kterou ho pověřil jeho zaměstnavatel, někdy kolem roku 1920. Jeho spolužáci Šrí Venkatarao Mahárádž a Šrí Rámrao Mahárádž byli tou dobou také v Bombaji. V kanceláři notáře potkal Šrí Mahárádž Hiralala Vakhariju, s nímž ho spojilo přátelství. Když se Hiralal po práci ve svém úřadě vydal na cestu domů, brával Šrí Mahárádže s sebou. Šrí Mahárádž svého přítele krok po kroku zasvěcoval do tajemství Guru Bhakti (úcty k učiteli). Čistota jeho řeči na Hiralala velmi zapůsobila. Miloval Boha. Milostí Mistra se tedy stal žákem. Byla to doba velké příležitosti pro obyvatele Bombaje. Šrí Mahárádž zaséval v tomto městě úžasná semena cesty poznání mezi moderními lidmi, kteří se vysmívali Védántě. Jak se stane ze zrna velký strom, o tom bude podrobně vyprávěno v následujících kapitolách.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".