ADVAITA.cz

61. Hmota je vědomí samo (z knihy Já Jsem To)

6. 7. 2015 - Martin

T: Dítě prostě jen roste. Nijak si to neplánuje, ani to nedělá podle ně­jakého vzoru. Ani neroste po kouskách, tady ruka, támhle noha, roste celkově a nevědomě.

M: Protože není svázáno vytvářením představ. Vy můžete také tak růst, ale nesmíte si libovat v předpovědích a plánech zrozených ze vzpomínek a očekávání. Jedním z typických znaků džňánina je právě to, že se nestará o budoucnost. Váš zájem o budoucnost je vyvolán strachem z bolesti a touhou po potěšení, ale pro džňánina je všechno blaženost – on je šťastný, ať přijde cokoli.

T: Určitě existuje spousta věcí, které by přivedly do nesnází i džňánina.

M: Džňánin se může setkat s těžkostmi, ale netrpí kvůli nim. Starat se o dítě od narození do dospělosti se může zdát jako těžký úkol, ale matka vzpomíná na všechno strádání ráda. Na světě není nic špatného. Špatný je jen způsob, kterým se na to díváte. To, co vás mate, je vaše vlastní představivost. Bez představivosti by tu svět nebyl. Vaše přesvěd­čení, že jste si vědom světa, je samo o sobě světem. Svět, který vnímáte, je utvořen z vědomí. To, čemu říkáte hmota, je samo vědomí. Vy jste prostorem (ákáša), ve kterém se svět hýbe, jste časem, ve kterém trvá, jste láskou, která mu dává život. Odstraňte představivost a připoutanost a co tu zůstane?

T: Zůstane tu svět. Já tu zůstanu.

M: Ano. Ale jak veliký je v tom rozdíl, když to vidíte takové, jaké to je, a ne skrze clonu touhy a strachu!

T: K čemu je vůbec všechno to rozlišování mezi skutečností a iluzí, moudrostí a nevědomostí, světcem a hříšníkem? Všichni hledají štěstí, všichni se zoufale snaží. Každý člověk je jóginem a jeho život je školou moudrosti. Každý se učí svou vlastní cestou tomu, co potřebuje. Spo­lečnost některé lidi oslavuje a jiné odsuzuje, ale žádná pravidla, která by byla platná vždy a všude, neexistují.

M: V mém světě je jediným zákonem láska. Já lásku nežádám, já ji dávám. Taková je moje přirozenost.

T: Já ale vidím, že váš život má pevný řád. Každé ráno u vás probíhají meditace, potom následují pravidelné rozmluvy a dikuse. Dvakrát denně tu provádíte uctívání (púdžu) a každý večer zpívání bhadžanů. Zdá se, že úzkostlivě lpíte na rituálech.

M: Zpívání bhadžanů a uctívání ke mně přišlo samo a já nevidím žádný důvod je rušit. Denní režim je dán přítomností a potřebami lidí, se kte­rými žiji nebo kteří sem za mnou chodí. Jsou to většinou lidé, kteří mají svá zaměstnání a spousty povinností, takže denní režim je tu kvůli jejich pohodlí. Určitá pravidelná rutina je v životě nezbytná. Vždyť i zvířata a rostliny mají svůj denní časový plán.

T: Jasně, vše živé má v sobě pravidelnost a řád. Ale kdo tento řád udr­žuje? Je tu nějaký vnitřní činitel, který stanovuje zákony a prosazuje po­řádek?

M: Všechno se řídí svou vlastní přirozeností. Žádný policajt tu nemusí na nic dozírat! Každá akce vytváří reakci, která akci vyvažuje a neutrali­zuje. Vše, co se děje, je neustále zároveň rušeno, takže nakonec je to tak, jakoby se vlastně vůbec nic nestalo.

T: Neutěšujte mne nějakou konečnou harmonií. Účty mohou souhlasit, ale já na tom vždycky prodělám.

M: Jen počkejte a uvidíte. To, co nakonec získáte, může bohatě vyvážit vaše náklady.

T: Mám už za sebou dlouhý život a často přemýšlím o tom, jestli se všechny ty věci, které jsem prožil, staly náhodou, nebo byly součástí nějakého plánu. Vznikl před mým narozením nějaký vzorec, podle kte­rého jsem pak žil svůj život? A pokud ano, kdo ho naplánoval a prosadil jeho naplnění? Mohly v tom plánu vzniknout nějaké odchylky a chyby? Někdo říká, že osud není možné změnit, jiní zas tvrdí, že se všechno děje naprosto náhodně.

M: Vše záleží jen na vašem úhlu pohledu. Můžete rozpoznávat ve svém životě určitá schémata, ale stejně tak můžete brát život jen jako řetězec náhod. Všechna vysvětlení jsou tu jen proto, aby se zavděčila mysli. Ne­musí být pravdivá. Skutečnost je nedefinovatelná a nepopsatelná.

T: Pane, vy se vyhýbáte mojí otázce! Já chci vědět, jak se na to díváte vy. Ať se podíváme kamkoli, za vším je vidět neuvěřitelně inteligentní a krásná struktura. Jak mohu uvěřit tomu, že je vesmír bezforemný a cha­otický? Váš svět, svět, ve kterém žijete, může být bezforemný, ale nemusí být přece chaotický.

M: Objektivní svět má svou strukturu, řád a krásu. To nemůže nikdo popřít. Ale struktura a uspořádanost přinášejí omezení a nátlak. Můj svět je absolutně svobodný; všechno je tu sebeurčující. Proto stále říkám, že se všechno děje samo od sebe. V mém světě je také řád, není ale vynu­cen zvenčí. Přichází spontánně a bezprostředně díky své bezčasovosti. Dokonalost není v budoucnosti, ale v přítomnosti.

T: Dotýká se nějak váš svět mého světa?

M: Je tu jediný styčný bod – přítomný okamžik. Dává světu chvilkové bytí, prchavý pocit skutečnosti. Kontakt může být navázán při plném uvědomění. To vyžaduje nenucenou, bezděčnou pozornost.

T: Není pozornost způsobem myšlení?

M: Ano, touží-li mysl po skutečnosti, je pozorná. Na vašem světě není nic špatného, potíže vznikají jen proto, že si myslíte, že jste oddělený. Příčinou všeho zla je sobectví.

T: Vrátím se ke své otázce. Je to tak, že před narozením člověka se vnitřní já rozhodne o všech podrobnostech jeho života, nebo je všechno jen náhodným výsledkem dědičnosti a vlivu okolností?

M: Odpověď možná znají ti, kdo tvrdí, že si vybrali otce a matku a že si určili, jaký bude jejich příští život. Já vím ale svoje. Já jsem se nikdy nenarodil.

T: Já vás ale vidím, jak sedíte přede mnou a odpovídáte na mé otázky.

M: Vidíte jen tělo, které se samozřejmě muselo narodit a zase zemře.

T: A právě životní příběh tohoto těla a mysli je to, co mě zajímá. Byl určen vámi či někým jiným, nebo se to stalo náhodně?

M: Vaše otázka má jeden háček. Já nedělám rozdíl mezi tělem a vesmí­rem. Jedno je příčinou druhého; vesmír a tělo jsou ve skutečnosti jedno a totéž. Já jsem ale za tím vším. Jaký má smysl se mě ptát, jaké jsou mé přípravy na příští život, když vám přece říkám, že jsem se vůbec nena­rodil? Jakmile popustíte uzdu své představivosti, okamžitě je schopna vykouzlit celý vesmír. Ale tak, jak si to představujete, to vůbec není a já vašimi představami nejsem nijak omezen.

T: Vytvoření a udržování živého těla vyžaduje inteligenci a energii. Od­kud se berou?

M: Je tu jenom představivost. Inteligence a energie jsou využívány vaší představivostí. Pohltilo vás to natolik, že si vůbec neuvědomujete, jak daleko jste se vzdálil od skutečnosti. Představivost je zcela jistě velice tvořivá. Vždyť dokázala vybudovat vesmír uvnitř vesmíru. Avšak tyto vesmíry jsou založeny na představě prostoru a času, minulosti a budouc­nosti, které neexistují.

T: Nedávno jsem četl článek o malé dívce, se kterou v raném dětství velice krutě zacházeli. Byla strašně zmrzačená a zohyzděná a vyrůstala v sirotčinci, zcela odloučená od okolí. Ta malá dívka byla tichá a po­slušná, ale zcela netečná. Jedna z řádových sester, která se o ni starala, byla přesvědčena, že dívka není mentálně zaostalá, ale pouze samotář­ská a apatická. Požádali psychoanalytika, aby se případu ujal. On za ní chodil každý týden celé dva roky a snažil se prolomit zeď, za kterou se dívka schovávala. Ona byla hodná a poslušná, ale nevěnovala mu žádnou pozornost. Přinesl jí domeček pro panenky, kde byly pokoje, pohyblivý nábytek a figurky otce, matky a dětí. Teprve to zabralo, to jí konečně začalo zajímat. A tak staré rány ožily a vyplavaly na povrch. Dívka se postupně uzdravila, prodělala řadu operací, které vrátily jejímu tělu a tváři normální podobu a vyrostla z ní schopná a přitažlivá mladá žena. Lékaři to trvalo více než 5 let, ale podařilo se to. To byl skutečný Guru! Nekladl si žádné podmínky, ani nemluvil o způsobilosti a při­pravenosti. Aniž by měl sebemenší naději na úspěch, jen z čiré lásky to zkoušel znovu a znovu.

M: Ano, to je Guruova přirozenost. Ten se nikdy nevzdává. Ale aby mohl mít úspěch, nesmí se setkat s příliš velkým odporem. Pochybnosti a ne­poslušnost zákonitě zdržují. Pokud je žák poddajný a má v Gurua důvěru, tak v něm Guru může vyvolat radikální proměnu velice rychle. Nezbytné jsou jak Guruův hluboký vhled, tak žákova opravdovost a upřímnost. Ať už to s tou dívkou, o které jste vyprávěl, bylo jakkoli, každopádně trpěla především kvůli nedostatku opravdovosti druhých lidí. Nejhorším přípa­dem jsou intelektuálové. Mnoho toho namluví, ale nejsou opravdoví. To, co nazýváte realizací, je přirozená věc. Jste-li připravený, Guru už na vás někde čeká. Sádhana je snadná. Je-li váš vztah k učiteli správný, potom rostete. Musíte mu především věřit. Nemůže vás vést špatně.

T: I kdyby po mně chtěl něco očividně špatného?

M: Udělejte to. Jeden Guru řekl svému žákovi, aby se oženil. Žák poslechl a těžce trpěl rodinným životem. Ale ze všech jeho čtyř dětí se stali velcí světci a mudrci, největší v Maharáštře (Džnanéšvar a jeho sourozenci – pozn. překladatele). Buďte šťastní, ať už od vašeho Gurua přijde cokoli, a dospějete k dokonalosti naprosto bez úsilí.

T: Pane, máte nějaká přání? Mohu pro vás něco udělat?

M: Copak mi můžete dát něco, co nemám? Hmotné věci jsou dobré k tomu, aby byl člověk spokojený. Ale já jsem spokojený sám se sebou. Co jiného bych měl potřebovat?

T: Určitě potřebujete jídlo, máte-li hlad, a léky, jste-li nemocný.

M: Hlad přivolá jídlo a nemoc zase přivolá léky. Tak je to v přírodě zařízené.

T: Když přinesu něco, o čem si myslím, že to potřebujete, přijmete to?

M: Stejná láska, která vás přiměla k vašemu daru, přiměje mne k tomu, abych dar přijal.

T: A když vám někdo nabídne, že pro vás vybuduje krásný ášram?

M: Ať to klidně udělá. Ať utratí jmění, zaměstná stovky lidí a nakrmí jich tisíce.

T: Není to touha?

M: Vůbec ne. Chci jenom, aby to udělal pořádně, naplno, aby to nedělal polovičatě. On naplňuje svou vlastní touhu, nikoliv moji. Ať to udělá dobře a proslaví se mezi lidmi a bohy.

T: A vy to chcete?

M: Já to nechci.

T: A přijmete to?

M: Já ten ášram nepotřebuji.

T: Budete v něm žít?

M: Pokud k tomu budu donucen.

T: Co vás k tomu může donutit?

M: Láska těch, kteří hledají světlo.

T: Aha, už vám rozumím. A teď bych se chtěl zeptat, jak se dostat do samádhi.

M: Jste-li ve správném stavu, tak vás do samádhi může dostat cokoli. Koneckonců, samádhi není nic nepřirozeného. Je-li mysl něčím inten­zivně zaujatá, sjednotí se s objektem svého zájmu – pozorovatel a po­zorování se sjednotí v pozorovaném, naslouchající a slyšené se sjednotí v naslouchání, milující a milované se sjednotí v milování. Každý zážitek se může stát základem pro samádhi.

T: Jste vždycky ve stavu samádhi?

M: Jistěže ne. Samádhi je totiž stavem mysli. Ale já jsem za jakoukoli zkušeností, tedy i za zkušeností samádhi. Jsem veliký požírač a ničitel: vše, čeho se dotknu, se rozplyne do prázdnoty (ákáša).

T: Já ale samádhi potřebuji k sebepoznání.

M: Vy už veškeré sebepoznání, které je potřeba, máte, ale nevěříte mu. Mějte odvahu, důvěřujte si, choďte, mluvte, jednejte; dejte mu příle­žitost, aby se mohlo projevit. Někteří lidé dojdou k realizaci, aniž by to postřehli, ale nějak se o tom musí přesvědčit. Změnili se, ale ani si toho nevšimli. Takové neokázalé případy jsou často ty nejspolehlivější.

T: Může si člověk myslet, že je realizovaný, a přitom se mýlit?

M: Samozřejmě. Už samotná myšlenka „já jsem realizovaný“ je omyl. Není tu žádné „já jsem toto“. „Já jsem To“ – to je můj Přirozený Stav.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"