Zpívání bhadžanů v Praze - do září 2019

  • od října 2019 do května 2020 zpívání v Úterý od 19h - 21h.
    Místo konání:  Klub MalýVelký strom,
  • Praha - Dobrovskeho 16, Praha 7,

    zast. tramvaje Letenské naměstí

Sraz:  v 18:50h

Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Sampradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

2019      

26.11. Klub MalýVelký strom

     

3.12.  Klub MalýVelký strom

     

17.12. Klub MalýVelký strom

     

31.12. Klub MalýVelký strom

     

 

     

Info: Aleš (tel. 777050958) a Martin (tel. 725219468)

Další informace o bhadžanech



Nová kniha:

obal_vidznana.jpgVyšla kniha Sadgurua Nisargadatta MaharadžeVidžňána. Zmizení pocitu bytí“. Titul je souhrnem 159 nirupan, které v jazyce maráthí zaznamenal Maharadžův oddaný Dinkar Kshirsagar a do angličtiny je přeložil Maharadžův dlouholetý překladatel Mohan Gaitonde. "Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. Nejde o to někam odejít či něco dělat. Vy už To, co chcete realizovat, jste. Nejde o to, že byste se měli něčím stát, ale o to, abyste se ustálili ve svém ryzím bytí. Samotný váš zájem o tyto promluvy naznačuje, že se ve vás rodí Sebepoznání."

Kniha vyšla v nakladatelství dybbuk.


Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

39. Nic neexistuje samo o sobě (z knihy Já Jsem To)

26. 1. 2015 - Martin

Tazatel: Jak vás tak poslouchám, zjišťuji, že je zbytečné klást vám otázky. Ať je otázka jakákoli, neustále ji obracíte na sebe samu a přivádíte mne k základnímu faktu, že žiji v iluzi, kterou jsem si sám vytvořil, a že skuteč­nost je slovy nevyjádřitelná. Slova jen zvětšují zmatek a jedinou moudrou cestou je tiché zkoumání vlastního nitra.

Maharádž: Tím, co vytváří iluzi, je mysl, ale mysl je i tím, co člověka od iluze osvobozuje. Slova mohou iluzi zhoršit, mohou však i pomoci iluzi rozpustit. Není nic špatného na tom, opakovat jednu a tutéž pravdu stále dokola, dokud se nestane skutečností. Úkoly matky nekončí narozením dítěte. Matka krmí dítě den za dnem, rok za rokem, dokud už ji dítě nepotřebuje. Lidé potřebují slyšet slova, dokud k nim nezačnou silněji mluvit fakta.

T: Jsme tedy dětmi, které se živí slovy?

M: Jste dětmi tak dlouho, dokud přikládáte slovům význam.

T: Dobrá, buďte tedy naší matkou.

M: Kde bylo dítě před narozením? Nebylo snad u matky? Mohlo se narodit jen proto, že už bylo s matkou.

T: Ale když byla matka sama dítětem, tak se přece o dítě ještě nestarala.

M: Potenciálně však už byla matkou. Překročte iluzi času.

T: Vaše odpovědi jsou stále stejné. Je to jako hodinový stroj, odbíjející stejné hodiny stále znova a znova.

M: S tím se nedá nic dělat. Tak jako je jediné slunce odráženo v bilionech kapiček rosy, tak je i to, co je bezčasové, věčně opakováno. Když opakuji „já jsem, já jsem“, tak jen tvrdím a potvrzuji věčně přítomnou skutečnost. Má slova vás unavila, protože nevidíte živoucí pravdu, která je za nimi. Dotknete-li se jí, potom naleznete smysl obojího – slov i ticha.

T: Říkáte, že malá holčička je už matkou budoucího dítěte. Potenciálně ano, ale aktuálně ne.

M: Potenciální se stává aktuálním prostřednictvím myšlení. Tělo a jeho záležitosti existují v mysli.

T: A mysl je vědomí v pohybu a vědomí je podmíněným aspektem (sagunou) Já. Nepodmíněné (nirguna) je dalším aspektem Já. Za tím leží propast Absolutna (paramártha).

M: Zcela správně – vyložil jste to překrásně.

T: Pro mne jsou to ale pouhá slova. Nestačí je slyšet a opakovat je – musí být zakoušena.

M: V tom vám nebrání nic jiného než vaše zaujatost vnějším, která vám znemožňuje, abyste se zaměřil na vnitřní. Nedá se nic dělat – svou sádhanu přeskočit nemůžete. Musíte se odvrátit od světa do svého nitra, dokud vnitřní nesplyne s vnějším a vy nebudete schopen překročit to, co je podmíněné, ať už je to vnitřní, nebo vnější.

T: Nepodmíněné je přece pouhá myšlenka v mysli, samo o sobě neexistuje.

M: Nic neexistuje samo o sobě. Všechno potřebuje i svou vlastní neexistenci. Být znamená být rozlišitelný, být tady a ne tam, být teď a ne potom, být tak a ne jinak. Tak jako voda zaujímá tvar nádoby, tak je i všechno určeno podmínkami (gunami). Tak jako voda zůstává vodou bez ohledu na různé nádoby, tak jako světlo zůstává samo sebou nehledě na barvy, které vydává, tak i skutečnost zůstává skutečností bez ohledu na podmínky, za kterých je odrážena. Proč zaměřovat vědomí pouze na odrazy? Proč ne na skutečnost samu?

T: Vědomí je samo o sobě odrazem. Jak může obsahovat skutečnost?

M: Zaměřit se na skutečnost znamená vědět, že vědomí a jeho obsah jsou jen proměnlivé a pomíjející odrazy. Nutnou podmínkou k tomu, abyste viděl provaz je to, abyste v něm nejprve odmítl vidět hada.

T: Pouze nutnou, nebo zároveň postačující?

M: Člověk musí také vědět, že provaz existuje a že vypadá jako had. Podobně musí člověk vědět, že existuje skutečnost a že má stejnou po­vahu, jako vědomí svědka, nezúčastněného pozorovatele. Samozřejmě, že skutečnost svědka překračuje, ale aby do ní člověk mohl vstoupit, musí nejprve uskutečnit stav čirého, nezúčastněného pozorování. Uvědomění si podmínek přivádí člověka k nepodmíněnému.

T: Může být nepodmíněné zakoušeno?

M: Poznat podmíněné jakožto podmíněné je jediný způsob, jak určit nepodmíněné. Pozitivní pojmy jsou jen nepřímými narážkami a jsou zavádějící.

T: Dá se vůbec mluvit o nezaujatém pozorování skutečnosti?

M: Jak by to bylo možné? Mluvit lze pouze o neskutečném, iluzor­ním, pomíjivém a podmíněném. Abychom neskutečné překročili, mu­síme projít totální negací všech věcí, neboť nemají nezávislou existenci. Všechny věci jsou závislé.

T: Na čem závisejí?

M: Na vědomí a vědomí závisí na svědkovi.

T: A svědek závisí na skutečnosti?

M: Svědek je odrazem skutečnosti v celé její čistotě. Závisí to na stavu mysli. Tam, kde převládá čistota a odpoutanost, tam se rodí vědomí svědka – nezaujatého pozorovatele. Je to jako v přísloví, které říká, že tam, kde je voda čistá a tichá, tam se objeví obraz měsíce. Nebo to lze přirovnat k dennímu světlu, které se objeví v záblesku diamantu.

T: Může existovat vědomí bez svědka?

M: Bez svědka je to nevědomí, pouhé žití. Svědek je latentně přítomen v každém stavu vědomí, podobně jako světlo v každé barvě. Poznání nemůže existovat bez poznávajícího a poznávající zas nemůže existovat bez svědka, svého nezaujatého pozorovatele. Vy nejen víte, ale rovněž víte, že víte.

T: Nemůže-li být nepodmíněné zakoušeno v důsledku toho, že je každá zkušenost podmíněná, proč potom o nepodmíněném vůbec mluvit?

M: Jak by poznání podmíněného mohlo existovat bez nepodmíněného? Musí tu být zdroj, ze kterého toto vše proudí, základ, na kterém všechno stojí. Seberealizace je především poznání vlastní podmíněnosti a uvědo­mění si, že nekonečná rozmanitost podmínek je závislá na naší nekonečné schopnosti být podmíněn a dávat vznik rozmanitosti. Podmíněné mysli se to, co je nepodmíněné, jeví jako úplnost a zároveň jako nepřítomnost čehokoli. Přitom ani jedno z toho nemůže být přímo zakoušeno, ale to ještě neznamená, že nepodmíněné neexistuje.

T: Není to určitý druh pocitu?

M: I pocit je stav mysli. Tak jako si zdravé tělo nevyžaduje pozornost, tak je i nepodmíněné zbaveno všech zážitků. Vezměte si třeba zážitek smrti. Obyčejný člověk se bojí zemřít, jelikož se bojí změny. Džňánin se nebojí, neboť jeho mysl už je mrtvá. Nemyslí si: „Já žiju.“ On ví, že: „Je tu život.“ A v něm není žádná změna a žádná smrt. Smrt se jeví jako změna v čase a prostoru. Není-li tu však ani čas, ani prostor, jak by tu mohla být smrt? Džňánin je mrtev pro jakékoli jméno a formu. Jak by se ho jejich ztráta mohla dotknout? Člověk, který je ve vlaku, cestuje z místa na místo, ale člověk, který v něm není, nejede nikam, protože není omezen žádným cílem. Nemusí nikam jít, nemusí nic dělat, nemusí se ničím stát. Ti, kteří si vytvářejí plány, budou zrozeni, aby je naplnili. Ti, kteří nic neplánují, se rodit nemusí.

T: Jaký je účel bolesti a radosti?

M: Existují samy o sobě, nebo jenom v mysli?

T: Existují přece nehledě na mysl.

M: Bolest a radost jsou pouze symptomy, následky chybného poznání a chybného cítění. Následek nemůže mít sám o sobě žádný smysl.

T: V božím plánu musí mít všechno svůj smysl.

M: Znáte snad Boha, že o něm tak důvěrně mluvíte? Co je pro vás Bůh? Zvuk, slovo na papíře, představa v mysli?

T: Z jeho vůle jsem se narodil a jsem udržován naživu.

M: A trpíte a umíráte. Jste rád?

T: Může to být má vlastní chyba, že umírám. Byl jsem stvořen k životu věčnému.

M: Proč věčnému v budoucnosti a ne v minulosti? Co má začátek, musí mít i konec. Pouze to, co je bez počátku, může být i bez konce.

T: Bůh může být pouhý koncept, pracovní teorie. A přece je to koncept velice užitečný!

M: To by nesměl být vnitřně rozporný, ale on je. Proč se nezabýváte teorií, že jste sám svým vlastním stvořením i stvořitelem? Aspoň by tu nebyl žádný vnější Bůh, se kterým byste musel bojovat.

T: Svět je tak bohatý a komplexní – jak bych ho mohl stvořit?

M: Znáte se snad natolik, abyste věděl, co můžete a co ne? Neznáte své vlastní síly. Nikdy jste je neprozkoumal. Začněte nejprve u sebe.

T: Každý věří v Boha.

M: Pro mne jste vy sám svým vlastním Bohem. Ale myslíte-li si něco jiného, buďte důsledný. Je-li tu Bůh, všechno je potom Boží a všechno je nejlepší, jaké to jen může být. Vítejte všechno, co k vám přichází, s ra­dostí a vděčností v srdci. A milujte vše stvořené. Tohle vás také dovede k vašemu Já.


překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"