Zpívání bhadžanů v Praze v klubu "Malý velký strom" - od října 2018 do dubna 2019

Úterý: 22.1. 2019 od 18.30 do 20.30 (sraz před budovou, poté jsme uvnitř klubu, v případě pozdního příchodu volejte)
Adresa: Dobrovskeho 16, Praha 7, (zast. tramvaje Letenské naměstí)

Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Sampradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

2018    2019
2.10.      8.1. 
16.10.      22.1. 
13.11.      5.2. 
27.11.      18.2 
18.12.      5.3. 
31.12.      19.3. 
      2.4.
      16.4. 
      30.4. 

Info: Aleš (tel. 777050958) a Martin (tel. 725219468)

Další informace o bhadžanech


 

Šrí Nisargadatta Maharádž:

V nakladatelství Dybbuk právě vychází nová kniha rozhovorů se Šrí Nisargadatta Maharadžem „Nic je vše“. Kniha je k dostání ve většině knihkupectví anebo je možné ji koupit online: https://www.kosmas.cz/knihy/222738/nic-je-vse/. (Brzy bude možné zakoupit i elektronickou verzi.)

Více informací v sekci Tištěné knihy.


Šrí Siddharaméšvar Maharádž:

V nakladatelství Argo vyšel nový překlad knihy Šrí Siddharáméšvara Mahárádže: Klíč k poznání Já. Součástí tohoto vydání je také překlad kratšího díla s názvem Zlatý den. Kniha je k dostání ve většině knihkupectví anebo je možné ji koupit online: http://www.kosmas.cz/knihy/214128/klic-k-poznani-ja/

"Jestliže chceme vyšroubovat šroub, musíme s ním točit na opačnou stranu. Jestliže mysl vedenou intelektem nasměrujeme k Já, bude pohlcena Já."

Více informací v sekci Tištěné knihy

Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

29. Jediným účelem života je žít (z knihy Já Jsem To)

3. 11. 2014 - Martin

Tazatel: Co to znamená neuspět v józe? Kdo je neúspěšný v józe (jógabhrašta)?

Maharádž: Je to jen otázka nedokončenosti. Neúspěšný v józe je ten, kdo nemohl z nějakého důvodu svoji jógu dokončit. Takový neúspěch je jen dočasný, neboť porážka v józe není možná. Tato bitva je vždy vyhraná, neboť jde o boj mezi pravdou a lží. Lež v ní nemá nejmenší šanci.

T: Kdo je neúspěšný? Jedinec (viakti), nebo Já (viakta)?

M: Otázka je špatně položena. Neúspěch neexistuje ani na krátké, ani na dlouhé trati. Je to jako dlouhá a strmá cesta neznámou zemí. Z nesčetného množství kroků vás k cíli dovede až ten poslední. Přesto však nebudete všechny předcházející kroky považovat za neúspěchy. Každý z nich vás přivedl blíže k vašemu cíli, i když jste se musel vrátit, abyste obešel překážku. Ve skutečnosti vás každý krok přivádí k cíli, neboť vaším věčným osudem je být neustále v pohybu, učit se, objevovat a roz­víjet se. Jediným účelem života je žít. Já se neztotožňuje s úspěchem ani neúspěchem – samotná myšlenka stát se tím či oním je pro Já nemysli­telná. Já chápe, že úspěch a neúspěch jsou relativní a vzájemně závislé, že jsou osnovou a útkem života. Učte se od obou a překročte je. Musíte to zkoušet opakovaně, dokud se to nenaučíte.

T: Co se mám naučit?

M: Žít bez starosti o sebe sama. Proto musíte znát své vlastní pravé bytí (svarúpa) jako nezkrotné, odvážné a vždy vítězící. Jakmile s absolutní jistotou poznáte, že vás nemůže trápit nic jiného než vaše vlastní před­stavivost, přestanete si všímat svých žádostí a obav, konceptů a představ a začnete žít výhradně podle pravdy.

T: Co může být příčinou toho, že někteří lidé jsou v józe úspěšní a jiní nikoli? Je to dáno jejich osudem či povahou, nebo je to jenom náhoda?

M: V józe není nikdy nikdo neúspěšný. Je to všechno jenom věc rychlosti jeho pokroků, které jsou zpočátku pomalé, ale na konci velmi rychlé. Je-li člověk plně vyzrálý, potom je realizace jako výbuch. Odehraje se samovolně nebo při sebenepatrném podnětu. Rychlý postup není lepší než pomalý. Pomalé zrání a rychlý rozkvět se střídají. Obojí je přirozené a správné.

Nicméně toto vše se odehrává pouze v mysli. Jak to vidím já, nic takového ve skutečnosti neexistuje. Ve velkém zrcadle vědomí vznikají a zanikají obrazy a souvislosti mezi nimi vytváří pouze paměť. Paměť je hmotná – zničitelná, pomíjivá a přechodná. A na takových chatr­ných základech si budujete pocit osobní existence – neurčitý, nesouvislý a snový. Toto nejasné přesvědčení „já jsem takový a takový“ zatemňuje neměnný stav čirého uvědomění a nutí nás věřit, že jsme se narodili jen proto, abychom trpěli a zemřeli.

T: Tak jako dítě nemůže zastavit svůj růst, tak ani člověk nemůže zabránit svému vývoji, jelikož mu to jeho přirozenost nedovolí. Proč by se tedy měl snažit? K čemu potřebuje jógu?

M: Vývoj je tu stále. Všechno se podílí na vývoji. Ale je to vývoj nevě­domosti. Kruhy nevědomosti se mohou rozšiřovat sebevíc, omezenost však zůstává. V pravý čas se objeví guru, aby nás učil a povzbuzoval ve cvičení jógy. Tak proběhne dozrávání, jehož výsledkem je rozplynutí pradávné noci nevědomosti pod paprsky vycházejícího slunce moudrosti. Ale ve skutečnosti se nic nestane. Slunce je tu pořád a žádná noc neexis­tuje. To jenom mysl zaslepená myšlenkou „já jsem tělo“ donekonečna spřádá vlákna iluzí.

T: Je-li všechno součástí přirozeného procesu, kde je potom potřeba úsilí?

M: I úsilí je součástí tohoto procesu. Když začne být nevědomost urputná a houževnatá a charakter se zvrhne, potom jsou úsilí a bolest z něj plynoucí nevyhnutelné. Ale tam, kde člověk naslouchá své přiro­zenosti, tam žádné úsilí není. Semeno duchovního života roste v tichu a temnotě, dokud nenastane jemu určená chvíle.

T: Lze potkat význačné lidi, kteří se ve stáří stali dětinskými, malicher­nými, hašteřivými a zlomyslnými. Jak mohli tak klesnout?

M: Nebyli dokonalými jóginy, kteří by měli svá těla zcela pod kontrolou. Nebo se možná ani nestarali o to, aby uchránili svá těla před přirozeným chátráním. Člověk nesmí dělat závěry, aniž by znal všechny okolnosti. A především nesmí vynášet soudy o tom, zda je někdo horší či lepší. Mla­dická svěžest je spíše záležitostí vitality (prány) než moudrosti (džňány).

T: Člověk může zestárnout, ale proč by měl ztratit veškerou bdělost a rozlišování?

M: Dokud jsou vědomí a nevědomí v těle, závisejí na stavu mozku. Ale Já je za vědomím i nevědomím, za mozkem, za myslí. Vada nástroje se netýká jeho uživatele.

T: Slyšel jsem, že realizovaný člověk neudělá nikdy nic nepatřičného. Vždycky se bude chovat příkladným způsobem.

M: Kdo určuje to, co je příkladné? Proč by se měl osvobozený člověk bezpodmínečně řídit konvencemi? Ve chvíli, kdy se stane předvídatelným, přestává být svobodný. Jeho svoboda spočívá v tom, že svobodně naplňuje požadavky daného okamžiku a podrobuje se nevyhnutelnosti situace. Svo­boda dělat si, co se člověku zachce, je ve skutečnosti otroctvím, kdežto opravdová svoboda je dělat to, co člověk musí a co je správné.

T: Přesto musí existovat nějaký způsob, jak rozlišit, kdo je realizovaný a kdo ne. Jaký význam má člověk, který je k nerozeznání od ostatních?

M: Ten, kdo sám sebe zná, nemá o tomto poznání žádné pochybnosti. Ani se nestará o to, zda ostatní jeho stav poznali nebo ne. Jen zřídka rea­lizovaný člověk svou realizaci odhaluje a ti, kteří se s ním setkali, mohou být šťastni, jelikož to dělá pro jejich trvalé dobro.

T: Podívá-li se člověk kolem sebe, je otřesen tím, kolik je všude zbyteč­ného utrpení. Lidem, kteří by potřebovali pomoc, se pomoci nedostává. Představte si velké nemocniční oddělení, plné nevyléčitelně nemocných, kteří se třesou a sténají. Kdybyste dostal svolení všechny je zabít a ukon­čit tak jejich muka, udělal byste to?

M: Nechal bych na nich, aby se rozhodli.

T: Co když je ale jejich osudem trpět? Jak můžete zasahovat do jejich osudu?

M: Jejich osudem je to, co se děje. Osudu se protivit nelze. Vy ale chcete říci, že život každého člověka je určen v okamžiku narození? To je divná představa! Kdyby tomu tak bylo, potom by síla, která to určuje, zařídila vše tak, aby nikdo netrpěl.

T: A co příčina a následek?

M: Každý okamžik obsahuje celek minulosti a vytváří celek budouc­nosti.

T: Ale existuje vůbec minulost a budoucnost?

M: Jenom v mysli. Čas je v mysli, prostor je v mysli. Zákon příčiny a ná­sledku je také záležitost myšlení. Ve skutečnosti je všechno tady a teď a všechno je jednotou. Rozmanitost a různorodost jsou pouze v mysli.

T: Přesto jste ale zastáncem toho, ulehčit někomu trápení, i za cenu zničení nevyléčitelně nemocného těla.

M: Opět se na to díváte zvenčí, kdežto já se dívám zevnitř. Já nevidím trpícího, já tím trpícím jsem. Znám ho zevnitř a spontánně a bez úsilí dělám to, co je správné. Neřídím se žádnými pravidly ani žádná nevy­tvářím. Pluji se životem – s důvěrou a bez odporu.

T: Přesto ale vypadáte jako velice praktický člověk, který má své bezpro­střední okolí plně pod kontrolou.

M: A jaký jiný bych podle vás měl být? Nějaká ztracená existence nebo co?

T: Přesto druhým příliš pomoci nemůžete.

M: Ale jistěže jim mohu pomoci. A vy také. Pomáhat může každý. Utrpení však vzniká neustále znova. Kořeny bolesti v sobě může zničit jen každý sám. Ostatní mohou vaši bolest pouze zmírnit, ale nemohou odstranit její příčinu, kterou je nekonečná hloupost lidstva.

T: Bude této hlouposti někdy konec?

M: V případě jednotlivého člověka – samozřejmě ano, kdykoli. V pří­padě lidstva, jak ho známe – po mnoha a mnoha letech. Ale v případě všeho stvořeného – nikdy, neboť stvoření samo o sobě má svůj základ v nevědomosti, hmota sama o sobě znamená nevědomost. Příčinou ne­konečného utrpení je to, že člověk nejen že neví, ale navíc ani netuší o tom, že neví.

T: Slýcháme o velkých avatarech, spasitelích světa.

M: A spasili ho? Přišli a zase odešli – a svět se pachtí dál. Udělali toho za­jisté hodně a otevřeli nové rozměry pro lidskou mysl. Ale mluvit o spáse světa je přehnané.

T: Takže svět nemůže být spasen?

M: Jaký svět chcete spasit? Svět svých vlastních představ? Ten si spaste sám. Nebo snad můj svět? Ukažte mi můj svět a pak se jím budu zabývat. Nejsem si vědom toho, že by existoval jakýkoli ode mne oddělený svět, který bych mohl či nemohl spasit. Jakým právem chcete svět zachránit, když jediné, co svět potřebuje, je, aby byl uchráněn od vás? Odejděte ze scény a uvidíte, zda tam zůstalo něco ke spasení.

T: Zdá se, že zdůrazňujete to, že bez vás by váš svět neexistoval, a tudíž jediná věc, kterou pro něj můžete udělat, je celé to divadlo ukončit. Ale to není žádné východisko. I kdyby byl svět mým vlastním výtvorem, tak ho tento poznatek nespasí. Pouze ho vysvětluje. Zůstává otázka: „Proč jsem stvořil tak bídný svět a co mohu udělat pro to, abych to změnil?“ Vypadá to, že říkáte: „Na to vše zapomeňte a obdivujte svoji vlastní slávu a nádheru.“ Ale tak to jistě nemyslíte. Popis nemoci a jejích příčin nemoc nevyléčí. K vyléčení je zapotřebí správný lék.

M: Na nemoc způsobenou tupostí a hloupostí je lékem právě její ozna­čení a vysvětlení jejích příčin. Tak jako je nemoc způsobená nedostatkem něčeho vyléčena dodáním chybějícího prvku, tak jsou i nemoci života vyléčeny přiměřenou dávkou rozumné odpoutanosti (vivéka – vairágja).

T: Svět nemůžete spasit tak, že budete kázat o neuskutečnitelných ideá­lech. Lidé jsou takoví, jací jsou. Copak musí trpět?

M: Dokud jsou lidé takoví, jací jsou, nemohou utrpení uniknout. Až odstraní pocit oddělenosti, všechny rozpory zmizí.

T: Zpráva v tisku je tvořena pouze papírem a inkoustem. O co však jde, je samotný text. Rozložením světa na jednotlivé prvky ztratíte to nejdůležitější – jeho smysl. Tím, že všechno redukujete na pouhý sen, zapomínáte na rozdíl mezi sněním hmyzu a sněním básníka. Připouštím, že všechno jsou to sny. Ne všechny jsou však stejné.

M: Sny nejsou stejné, ale snící je jen jeden. Jsem hmyzem a jsem i bás­níkem – ve snu. Ale ve skutečnosti nejsem ani jedním z nich. Já jsem za všemi sny. Jsem světlo, v němž všechny sny vznikají i zanikají. Jsem jak uvnitř, tak i vně každého snu. Tak jako člověk, kterého bolí hlava, zná svou bolest a zároveň ví, že není touto bolestí, tak i já znám sen, který sám současně sním i nesním. Během snu, před ním i po něm jsem to, co jsem. Avšak z toho, co ve snu vidím, nejsem nic.

T: Je to všechno záležitost představivosti. Někdo si představuje, že sní, jiný, že nesní. Nejsou na tom snad oba stejně?

M: Jsou i nejsou. Nesnění, jakožto interval mezi dvěma sny, je samo­zřejmě součástí snění. Avšak nesnění jakožto pevné a bezčasové setrvávání ve skutečnosti nemá se sněním nic společného. V tomto smyslu nikdy nesním a snít ani nebudu.

T: Jestliže jak sen, tak i únik ze snu jsou jen představy, kde je potom východisko?

M: Žádné východisko není nutné! Copak nechápete, že východisko je také součástí snu? Jediné, co musíte udělat, je vidět sen jako sen.

T: Začnu-li provádět praxi odmítání všeho jakožto snu, kam mne to dovede?

M: Ať vás to dovede kamkoli, vždy to bude sen. Samotná myšlenka, že jdete mimo sen, je iluzorní. Proč někam chodit? Jen si uvědomte, že sníte sen, jenž nazýváte svět, a přestaňte hledat východiska. Vaším problémem není tento sen. Vaším problémem je to, že se vám jedna část snu líbí a jiná nikoli. Mějte rád buď všechno nebo nic a přestaňte si stěžovat. Až budete vidět sen jako sen, udělal jste vše, co bylo potřeba.

T: Je snění způsobeno myšlením?

M: Vše je hrou myšlenek. Ve stavu osvobozeném od vytváření myšlenek (nirvikalpa samádhi) není vnímáno nic. Prvotní myšlenkou je „Já jsem“. Ta rozbíjí stav čirého vědomí a po ní následují nesčetné počitky a vjemy, pocity a myšlenky, které ve svém celku tvoří Boha a Jeho svět. Pocit „Já jsem“ zůstává jako nezúčastněný pozorovatel, ale všechno, co se děje, je vůle Boží.

T: A proč ne moje vůle?

M: Opět jste rozdělil sebe sama – na Boha a nezúčastněného pozorova­tele. Oba jsou však jedním.


překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"