Zpívání bhadžanů v Praze v klubu "Malý velký strom" - od října 2018 do dubna 2019

Úterý: 16.4. 2019 od 18.30 do 20.30 (sraz před budovou, poté jsme uvnitř klubu, v případě pozdního příchodu volejte)
Adresa: Dobrovskeho 16, Praha 7, (zast. tramvaje Letenské naměstí)

Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Sampradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

2018    2019
2.10.      8.1. 
16.10.      22.1. 
13.11.      5.2. 
27.11.      18.2 
18.12.      5.3. 
31.12.      19.3. 
      2.4.
      16.4. 
      30.4. 

Info: Aleš (tel. 777050958) a Martin (tel. 725219468)

Další informace o bhadžanech


 

Šrí Nisargadatta Maharádž:

V nakladatelství Dybbuk právě vychází nová kniha rozhovorů se Šrí Nisargadatta Maharadžem „Nic je vše“. Kniha je k dostání ve většině knihkupectví anebo je možné ji koupit online: https://www.kosmas.cz/knihy/222738/nic-je-vse/. (Brzy bude možné zakoupit i elektronickou verzi.)

Více informací v sekci Tištěné knihy.


Šrí Siddharaméšvar Maharádž:

V nakladatelství Argo vyšel nový překlad knihy Šrí Siddharáméšvara Mahárádže: Klíč k poznání Já. Součástí tohoto vydání je také překlad kratšího díla s názvem Zlatý den. Kniha je k dostání ve většině knihkupectví anebo je možné ji koupit online: http://www.kosmas.cz/knihy/214128/klic-k-poznani-ja/

"Jestliže chceme vyšroubovat šroub, musíme s ním točit na opačnou stranu. Jestliže mysl vedenou intelektem nasměrujeme k Já, bude pohlcena Já."

Více informací v sekci Tištěné knihy

Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

3. Živoucí přítomnost (z knihy Já Jsem To)

5. 5. 2014 - Martin

Tazatel: Jestli jsem to správně pochopil, tak není na mém těle ani na mém skutečném bytí nic špatného. Ani jedno není mým výtvorem a ne­potřebuje být vylepšováno. Chyba je ve „vnitřním těle“, ať už ho na­zveme mysl, vědomí, antahkarana, nebo jakkoli jinak.
Maharádž: Co se vám zdá na vaší mysli špatného?
T: Je neklidná, lační po tom, co je příjemné, a bojí se nepříjemného.
M: Co je špatného na vyhledávání příjemného a vyhýbání se nepříjem­nému? Mezi břehem bolesti a břehem radosti plyne řeka života. Problémy nastanou jen tehdy, když mysl odmítá plynout se životem a zachytává se u břehů. Plynout se životem znamená přijímat – nechat přijít to, co přichází, a odejít to, co odchází. Bez touhy a strachu pozorujte to, co se děje, jak a kdy se to děje, neboť nejste tím, co se děje, ale tím, komu se to děje. Nejste nakonec ani pozorovatelem. Jste tou nejzazší a konečnou potencialitou, jejímž projevem a vyjádřením je všezahrnující vědomí.

T: Přesto ale mezi tělem a vlastním Já leží mrak myšlenek a pocitů, které neprospívají ani tělu, ani Já. Tyto myšlenky a pocity jsou nepodstatné, pomíjející a bezvýznamné, pouhý mentální prach, který člověka oslepuje a dusí, nicméně jsou zde, zatemňující a zničující.

M: Rozhodně se však vzpomínka na událost nemůže vydávat za událost samotnou. A stejně tak předjímání události. Současná událost má v sobě cosi neobyčejného a jedinečného, co následující nebo předešlá událost nemá. Je to živost, aktuálnost. Současnost vystupuje do popředí jakoby ozářena světlem. Má v sobě „punc skutečnosti“, který minulost nebo budoucnost nemají.

T: Co dává přítomnosti onen „punc skutečnosti“?

M: Na současné události není nic zvláštního, co by ji odlišovalo od minu­losti a budoucnosti. Minulost byla na okamžik aktuálností a budoucnost se jí rovněž na okamžik stane. Co dělá přítomnou událost tak odlišnou? Zcela jistě moje přítomnost. Já jsem skutečný, neboť jsem neustále teď, v přítomnosti, a co je teď se mnou, podílí se na mé skutečnosti. Minulost je v paměti, budoucnost v představivosti. V samotné přítomné události není nic, co by ji dělalo skutečnou. Může to být nějaká jednoduchá, opa­kující se událost, jako třeba tlukot hodin. Přestože víme, že po sobě jdoucí údery jsou totožné, přece se přítomný úder zcela liší od předchozího, který máme v paměti, i od následujícího, který očekáváme. Věc, která je soustředěna v přítomném okamžiku, je se mnou, neboť já jsem vždy přítomen, a je to má vlastní skutečnost, kterou uděluji přítomné události.

T: Ale my považujeme věci, které si pamatujeme, za skutečné.

M: Vzpomínky bereme v úvahu pouze tehdy, když vstoupí do přítom­nosti. Co bylo zapomenuto, nehraje roli, dokud si na to člověk nevzpo­mene, což znamená, dokud to nepřenese do přítomnosti.

T: Ano, chápu, že v přítomném okamžiku je nějaký neznámý faktor, který pomíjivé současnosti dává chvilkovou skutečnost.

M: Nemusíte říkat, že je neznámý, jelikož ho vidíte trvale v činnosti. Změ­nil se snad někdy od vašeho narození? Myšlenky a věci se měnily pořád. Ale pocit, že co je teď, je skutečné, se nezměnil nikdy, ani ve snu ne.

T: V hlubokém spánku není žádná zkušenost přítomné skutečnosti.

M: Čirou prázdnotu hlubokého spánku lze přičíst nedostatku nějakých konkrétních vzpomínek. Je tu však přítomna všeobecná vzpomínka na blažený stav. Je cítit rozdíl, řekneme-li, že jsme hluboce spali, než když prohlásíme, že jsme byli nepřítomni.

T: Měli bychom zopakovat otázku, kterou jsme začali: mezi zdrojem ži­vota a jeho vyjádřením (jímž je tělo) je tu mysl se svými neustále proměn­livými stavy. Proud mentálních stavů je nekonečný, nesmyslný a bolestný. Bolest je trvalým faktorem. To, čemu říkáme potěšení, je pouhá mezera, interval mezi dvěma bolestnými stavy. Touha a strach jsou základní os­novou žití a oba jsou tvořeny bolestí. Naše otázka zní: může existovat šťastná mysl?

M: Touha je vzpomínkou na potěšení a strach je vzpomínkou na bo­lest. Obojí dělá mysl neklidnou. Chvilky potěšení jsou pouze mezerami v proudu bolesti. Jak může být mysl šťastná?

T: To je pravda, když toužíme po radosti, nebo očekáváme bolest. Ale existují chvilky neočekávané, nepředjímané radosti. Čiré radosti, nezne­čištěné touhou – nežádané, nezasloužené, Bohem dané.

M: A přesto je radost radostí pouze na pozadí bolesti.

T: Je bolest vesmírnou, nebo čistě mentální skutečností?

M: Vesmír je úplný. Co by mohlo způsobit bolest tam, kde je úplnost a kde nic neschází?

T: Vesmír je možná úplný jako celek, ale v detailech je neúplný.

M: Část celku viděná ve vztahu k celku je rovněž úplná. Pouze je-li viděna odděleně, přestává být dostačující, a stává se proto sídlem bolesti. Co vede k oddělenosti?

T: Omezení mysli, samozřejmě. Mysl není schopna kvůli části vidět celek.

M: Docela správně. Mysl ze své vlastní přirozenosti rozděluje a vytváří protiklady. Může existovat nějaká jiná mysl, která propojuje a harmoni­zuje, vidí v části celek a chápe část jako neoddělitelně spojenou s celkem?

T: Kde tuto jinou mysl hledat?

M: Je třeba jít za mysl, která omezuje, rozděluje a vytváří protiklady. Je třeba ukončit mentální proces takový, jak jej známe. Až se to stane, zrodí se ona druhá mysl.

T: A v této mysli již problém radosti a trápení neexistuje?

M: Ne v tom smyslu, jak to běžně chápeme – jako něco žádoucího nebo odpudivého. Stává se to spíše otázkou lásky, jež hledá své vyjádření a setkává se s překážkami. Tato všezahrnující mysl je láskou v činnosti, bojující proti okolnostem, zpočátku frustrovanou, ale nakonec vítězící.

T: Je tedy láska tím, co tvoří most mezi duší a tělem?

M: A čím jiným? Mysl vytváří propast, srdce ji překračuje.

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"