Zpívání bhadžanů v Praze - do srpna 2020

  • od srpna 2020 do prosince 2020 zpívání od 18h - 20h.
  • Místo konání: Klub MalýVelký strom - Dobrovskeho 16, Praha 7, zast. tramvaje Letenské naměstí

    Datum akce: Nejbližší zpívání v Praze - Úterý 13.10. 2020 od 18.00 do 20.00 h.

    Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Samradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

  • Sraz:  v 17:55 .h
2020      

13.10. MalýVelký strom, Praha

27.10. MalýVelký strom, Praha

 

     

Info: Aleš 777050958 a Martin 725219468

Další informace o bhadžanech



Nová kniha:

proste_budte_n.jpgKniha Prostě buďte! se skládá ze tří částí (Sebepoznání a Seberealizace; Zápisky Jean Dunn; Vědomí a Absolutno) a každá předkládá učení Šrí Nisargadatta Maharadže, které nám zprostředkovala Jeho oddaná žačka Jean Dunn. Maharadže navštívila po letech meditací strávených v Ramanášramu a účastnila se Jeho každodenních promluv až do roku 1981, kdy Maharadž opustil tělo. Vztah Jean Dunn s Maharadžem je dokonalým příkladem opravdového vztahu Gurua a žáka, který se zakládá na naprosté víře ve slova Sadgurua a touze po Pravdě. Třetí část této knihy obsahuje vrcholné promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže, které Jean Dunn s Maharadžovym požehnáním přepsala z magnetofonových pásků a vydala knižně.
Tištěný titul je možné si objednat na e-mailech: gabinastefanikov@yahoo.com (Gabriela Adámková), alesadamek@centrum.cz (Aleš Adámek). Cena 240 Kč + poštovné.


obal_vidznana.jpgVyšla kniha Sadgurua Nisargadatta MaharadžeVidžňána. Zmizení pocitu bytí“. Titul je souhrnem 159 nirupan, které v jazyce maráthí zaznamenal Maharadžův oddaný Dinkar Kshirsagar a do angličtiny je přeložil Maharadžův dlouholetý překladatel Mohan Gaitonde. "Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. Nejde o to někam odejít či něco dělat. Vy už To, co chcete realizovat, jste. Nejde o to, že byste se měli něčím stát, ale o to, abyste se ustálili ve svém ryzím bytí. Samotný váš zájem o tyto promluvy naznačuje, že se ve vás rodí Sebepoznání."

Kniha vyšla v nakladatelství dybbuk.


Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

Hravá světice Muktabai

31. 5. 2014 - Gabriela

muktabai_small.jpgZatímco Muktabai byla opěvována jako vtělení Bohyně Adi Šakti neboli Sarasvati, primární síle Nejvyšší Skutečnosti, její tři bratři, Velcí jogíni, Nivritti, Džňánadév a Sopandév byli vtělením Bhagavána Sadášivy, Boha Višnua a Boha Brahmy. (Více o Džňánadévovi čtěte v Portrétech). "Jednoho dne byl Džňánadév natolik znechucen hrubým zacházením ze strany lidí z vesnice, že se rozhodl opustit tělo během samádhi. Zamkl se v chýši a začal se připravovat na odchod. Muktabai zcela láskyplně, s vyzrálostí a vnitřním vhledem přesahujícím její věk, začala prosit Džňánadéva, aby otevřel a upustil od svého krutého plánu. Tato Muktabaina promluva, která začala být později známa jako Tatiche Abhang, byla ve svém důsledku hluboce inspirující."

SANT MUKTABAI

Zatímco Muktabai byla opěvována jako vtělení Bohyně Adi Šakti neboli Sarasvati, primární síle Nejvyšší Skutečnosti, její tři bratři, Velcí jogíni, Nivritti, Džňánadév a Sopandév byli vtělením Bhagavána Sadášivy, Boha Višnua a Boha Brahmy.

Rodina snášela obrovské ponížení ze strany společnosti. Vithalpant, jejich otec, byl kritizován a zavržen obyvateli vesnice, protože se jako jediný sanjásin vrátil k manželce a měl děti. Jeho rodina proto byla ze společnosti vyvržena.
Vithalpant vedl spolu s manželkou duchovní život, meditovali a praktikovali oddanost dle písem. Takto byla tedy připravena půda pro inkarnaci Nejvyššího ve formě čtyř dětí – Nivritti, Džňanadév, Sopandév a Muktabai, jež se narodily v letech 1290, 1293, 1296 a 1299.

Když šly děti do vesnice Sidhbet vyžebrat jídlo, lidé po nich házeli kamení a napadali je. Toto vše děti snášely trpělivě, byly pevně ukotveny ve snaze o poznání brahman (brahmavidya).
Vithalpant žádal brahmány ve městě Alandi o vykonání brahmínského obřadu jeho dětem, aby byly společností přijaty. Jeho prosbu bráhmani zamítli a namísto toho Vithalpanta s Rukminibai odsoudili k smrti. Ale dokonce ani poté nebyly děti ušetřeny utrpení ze strany společnosti. (Pozn. podrobnější vysvětlení naleznete v Portrétech – Džňanéšwar. Vithalpant upřímně prosil brahmány, aby nařídili nějaké pokání pro rodiče, kteří zjevně zhřešili v jejich očích, a slíbil, že přijmou nařízené pokaní, ať bude jakkoliv obtížné. Brahmáni se poradili se svými posvátnými spisy a nakonec vynesli verdikt. Pouze smrt může odčinit hřích, neboť zde nebyl žádný předchozí případ takového hříchu, jaký spáchali rodiče. Oba manželé se pomodlili za dobro svých dětí a uprostřed noci se v tichosti odebrali do svatého města Prajág, kde obětovali svá těla matce Ganze, posvátné řece.)

Džňánadév byl hrubým zacházením ze strany lidí ve vesnici natolik znechucen, že se rozhodl opustit tělo během samádhi. Zamkl se v chýši a začal se připravovat na odchod. Nivritti a Sopandév ho prosili, aby je neopouštěl, ale bez úspěchu. Pak se vrátila od řeky Muktabai a zcela láskyplně, s vyzrálostí a vnitřním vhledem přesahujícím její věk, začala prosit Džňánadéva, aby otevřel dveře a upustil od svého krutého plánu. Tato Muktabaina promluva, která začala být později známa jako Tatiche Abhang, byla ve svém důsledku hluboce inspirující.

"Ó můj milovaný bratře, prosím otevři dveře. Jak se můžeš zlobit na své vlastní "Já"? Celý svět je naše "Já". Snaží-li se jedna ruka poškrábat tu druhou a objeví-li se přitom trocha krve, měli bychom ruku, která druhou poškrábala, useknout? Kousneme-li se do jazyka, budeme se snažit zuby vytrhnout?"

"Ó můj milovaný bratře, musím ti snad připomínat vlastnosti jogína, který je nepřetržitě v klidném stavu mysli a který tiše snáší urážky a křivdy světem na něj uvalené? Dokonce, i když svět spaluje oheň hněvu a závisti, je naší povinností vylít na něj vodu a snažit se ho uhasit. Svět vlastní zbraň krutých slov, ale my jej musíme přijímat jako prostředek pro zlepšení nás samých. Čím je tento svět a vše, co mu náleží? Je jako krabaté oblečení utkané brahmínskou šňůrkou; to (vše) je naší součástí, protože my jsme Samotné Brahman."

"Ó bratře, musím ti snad připomínat, kdo světec je? Světec je ten, kdo je pln lásky, vlídnosti a soucitu k druhým, kdo je pravým ztělesněním odpouštění. Není dotčen chtivostí; naprosto zničil pocit ega. Jedině Ten může být nazýván skutečným virakta (nedotčen světskými věci), jehož každé slovo je proudem poznání (džňána marga). Jak může být poskvrněn (zhanoben) navršenými zvuky ve vzduchu: Prosím otevři dveře."

"Ó bratře, je to tak snadné stát se světcem? Je nutno pozřít a strávit gramy vyrobené z železných smotků. Jedině pak je možné stabilizovat se ve stavu Brahman. Je nutno snášet všechny druhy křivd a urážek. Mysl má ve své přirozenosti sklon navštěvovat stovky různých míst, musí být dostána pod kontrolu skrze přesvědčení a sílu. Prosím otevři dveře."


"Ó bratře, pro toho, kdo dosáhl stav čiré mysl, je realizace Boha velmi blízko. Musím ti toto říkat? Tobě, jež si Džňánadév, Pán Poznání, a tvé srdce je tokem čiré Gangy. Není pro tebe těžké přebrodit se tímto oceánem samsáry, ale jsi-li se světem nespokojen, kdo pak pozvedne lidstvo a vysadí jej na břeh? Celý svět se ponoří do temnoty. Naléhavě tě prosím! Ó můj bratře! Tvé vlastní "Já", tvá malá sestřička a dítě tě volá! Prosím otevři dveře! "

Džňánadév toto vše slyšel zevnitř. Jeho srdce roztávalo s každým vyřčeným slovem Muktabai. Jeho hněv se zcela rozpustil a utíkal ven, aby vzal Muktabai do náruče za to, že mu připomenula jeho poslání.

Při jedné příležitosti si Muktabai přála svým bratrům upéct sladké koláčky. Vydala se proto do vesnice, aby sehnala hliněný talíř od hrnčíře, na němž by je upekla. Vysoce postavený brahmán, Visoba, který byl k dětem velmi krutý, dívce vynadal a nařídil hrnčířům z vesnice, aby Muktabai odmítli posloužit. Když se vrátila domů, byla smutná a plakala. Džňánadév ji řekl, ať připraví těsto. Pak se sklonil, dotkl se rukama země a rozžhavil svá záda a požádal Muktabai, aby na nich upekla koláčky. Takto učinila a rozdala je bratrům. V šoku a s údivem, tajně zpoza okna, sledoval tento zázrak Visoba Chaati. Uvědomil si sílu těchto neobyčejných dětí. Spěchal do jejich domku a posbíral drobky z koláčků jako prasad. Hledě na to Muktabai zvolala: "Ó khečaro (mezku, paličáku), vrať se zpět." Tato slova zcela změnila jeho srdce. Padl ji k nohám, plačíc a žebrajíc o jejich odpuštění. Když je poprosil, aby ho přijali za svého žáka, Nivritti požádal Muktabai, aby mu udělila mantru. Poté Visoba opustil vesnici a zbytek života strávil v hluboké meditaci a sádhaně. Dosáhl Seberealizaci a stal se z něj guru Světce Namdéva.

Děti čekaly další zkoušky. Bylo jim řečeno, aby šly do města Paithan, které je sídlem významných učenců Véd a panditů, aby obdržely dopis se svolením k brahmínskému obřadu a přijetí do společnosti. Ale i zde byly zesměšněny jako děti sanjásina. Při této příležitosti Džňánadév udělal další zázrak, na němž předvedl jednotu všech bytostí. Položil své ruce na buvola, z jehož tlamy začaly vycházet védské zpěvy. Zříc tento zázrak uvědomili si panditi svůj omyl a svého chování litovali a stali se jejich následovníky. Utrpení dětí takto došlo ke konci a byly považovány za velké světce. Všude je lidé následovali a naslouchali jejich promluvám a zpěvu bhadžanů s velkým úžasem.

Když dorazily do města Newasa, Nivritti požádal svého dvanáctiletého bratra, aby vyložil učení Bhagavadgíty v jazyce Marati všem oddaným, kteří se každý den shromažďovali před jejich domem. Bylo to zde, kde Džňanéšwar napsal knihu Džňanéšwari a Amritanubhava. Od té doby, kamkoliv šly, provázel je dav lidí, jež se stali jejich žáky.

Děti také stály u osvobození velkého jogína Changdéva, kterému bylo 1400 let. Byl slavným a ovládal mnoho nadpřirozených sil. (Měl moc nad vším živým.) Byl však na svá dosažení (siddhis) velmi pyšný. Ego zablokovalo jeho vývoj. Changdév se doslechl o slávě dětí, byl z toho zmaten a rozhodl se je otestovat. Ale protože nevěděl, komu dopis adresovat (jak děti oslovit), poslal prázdný list. Když k dětem list dorazil, Muktabai se rozesmála nad jeho egem – plném hlouposti. Nivritti požádal Džňanéšwara, aby něco napsal a ten složil 65 veršů shrnujících učení Védanty. Papír se vrátil Changdévovi, který veršům vůbec nerozuměl. Rozhodl se proto, že se s dětmi setká osobně a ukáže jim svou moc (schopnosti). Vydal se k nim na tygrovi, s hadem ve své ruce symbolizujícím bič a následován tisíci žáků. Jakmile ho děti uviděly přicházet, vydaly se mu naproti – poplácaly zeď, na níž seděly. Ta vzlétla a letěla přímo k Changdévovi, který byl zcela v šoku, když spatřil "neživou věc" (zeď) letící přímo k němu. Uvědomil si velikost dětí a pokorně padl k jejich chodidlům a požádal je, aby ho přijaly za svého žáka.
Muktabai, jíž bylo tehdy 14 let, udělila 1400letému Changdévovi instrukce: "Ó Changdéve! Poslyš! Chceš-li dosáhnout osvobození, prvním krokem je upřímná oddanost. Oddanost se sebou přinese Odpoutanost (vairagiya). Odpoutanost povede k Poznání (džňáně). Proto by tvým cílem mělo být Poznání (džňána) a tvým prvním krokem musí být Oddanost."

Jiná legenda popisuje, jak Muktabai vyzkoušela Changdéva, během jeho sádhany na břehu řeky Tapi. Jednoho dne seděla Muktabai spolu se svými bratry v ašrámu, když kolem nich Changdév procházel. Muktabai byla samozřejmě zcela zahalena, ale před Changdévem se zjevila úplně nahá. Changdév se okamžitě otočil. Muktabai mu pak řekla, že není pořád dokonalým jogínem, když je uveden do rozpaků kvůli opačnému pohlaví a stydí se a nevidí Boha ve všem. Slova Muktabai měla na Changdéva silný dopad a na základě sádhany svou slabost odstranil.

Podobně se Muktabai zasloužila o odstranění nánosů v mysli světce Namdéva. Světec Namdév žil v Pandhapuru a neustále seděl v blízkosti vyobrazeného božstva v chrámu. Když se s ním děti v Pandhapuru setkaly, Nivritti, Džňanéšwar a Sopandév se před vyobrazením Boha i Namdévem zbožně uklonili. Namdév byl pyšný, protože jej všichni obyvatelé Pandhapuru považovali za světce. Muktabai, protože dokázala číst i ty nejhlubší myšlenky druhých, pozdravila Božstvo, ale tento muž ji za vzdání pocty nestál. Jen prohodila: "Pouhé setrvávání ve společnosti Boha (podobizny Krišny), nečiní člověka hodným pocty." Nemdév nikdy předtím takovouto lekci nedostal. Muktabai však měla obrovský soucit s upřímnými hledajícími a přála si nasměrovat Namdéva na správnou cestu poznání. Proto požádala světce Gora Kumhara, který byl hrnčířem, aby všechny světce během setkání v Pandhapuru otestoval (zda jsou dokonalými světci). Metody hrnčířů spočívají v tom, že poklepou po hrncích, zda jsou dostatečně "vypálené". Gora Kumhar poklepal po hlavách všech přítomných světců (Džňanéšwara, Nivrittiho, Sopandéva, Muktabai a dalších), kteří zůstali v tichosti. Když však poklepal po hlavě Namdéva, Namdév na rozdíl od ostatních zasténal. Gora Kumhar pak zvolal: "Tento hrnec není řádně "vypálen"! Namdév utíkal do chrámu Pána Krišny a celou věc mu povyprávěl. Šrí Krišna mu řekl, že Gora Kumhar s Muktabai mají pravdu, že ještě není zralý a konečné realizace nedosáhl, protože vidí Boha pouze v Kršnovi, místo toho, aby jej viděl ve Všeprostupující přítomnosti. Řekl mu, ať jde za Visoba Kecharem (zmíněn výše) a požádá ho o zasvěcení. Visoba vysvětlil Namdévovi, že neexistuje na světě místo, kde by nebyla Boží přítomnost. Že bylo tudíž z jeho strany hloupé nadřazovat se nad jiné světce, kteří nepobývali v Pandapuru. Poté, co došel Namdév osvícení, Gora a Muktabai ho označili za velkého světce a Muktabai mu projevila úctu.


Když byla světská mise všech čtyř dětí naplněna, Džňanéšwar se rozhodl opustit tělo vstupem do samádhi ve vesničce Alandi ve svých 22 letech. O tři měsíce později odešel do samádhi Sopandév v Saswadu. Muktabai, absorbována v Nejvyšším, rozhodla, že její práce je též u konce. Na březích řeky Tapi, uprostřed velké bouře, zavřela oči a jako záblesk světla zmizela. O měsíc později, Nivritti, nejstarší bratr a Guru všech sourozenců, odešel do Samadhi v Traimbakešwaru.

Muktabai, jež byla požehnána intuitivním poznáním "Já" již ve velmi mladém věku, pronesla esenci Advaita Védanty následovně: "Co je to Vesmír? Je to Brahman, když je Mája vykořeněna."

Džaj Guru Džaj Guru

Výběry z děl,
překlad: Gabriela Adámková