Zpívání bhadžanů v Praze - do září 2019

  • od října 2019 do května 2020 zpívání v Úterý od 19h - 21h.
    Místo konání:  Klub MalýVelký strom,
  • Praha - Dobrovskeho 16, Praha 7,

    zast. tramvaje Letenské naměstí

Sraz:  v 18:50h

Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Sampradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

2019      

19.11. Klub MalýVelký strom

     

3.12.  Klub MalýVelký strom

     

17.12. Klub MalýVelký strom

     

31.12. Klub MalýVelký strom

     

 

     

Info: Aleš (tel. 777050958) a Martin (tel. 725219468)

Další informace o bhadžanech



Nová kniha:

obal_vidznana.jpgVyšla kniha Sadgurua Nisargadatta MaharadžeVidžňána. Zmizení pocitu bytí“. Titul je souhrnem 159 nirupan, které v jazyce maráthí zaznamenal Maharadžův oddaný Dinkar Kshirsagar a do angličtiny je přeložil Maharadžův dlouholetý překladatel Mohan Gaitonde. "Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. Nejde o to někam odejít či něco dělat. Vy už To, co chcete realizovat, jste. Nejde o to, že byste se měli něčím stát, ale o to, abyste se ustálili ve svém ryzím bytí. Samotný váš zájem o tyto promluvy naznačuje, že se ve vás rodí Sebepoznání."

Kniha vyšla v nakladatelství dybbuk.


Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Svátek Světla u Arunáčaly

Autor: Capt. Nárájana z Ramanášramu.

 

Svátek Světla,
Tiruvannamalai, Tamil Nadu, Jižní Indie


 Vyňato z 11.kapitoly (Festivals) Ramanovy Arunáčaly (Ramana´s Arunachala: Ocean of Grace Divine by "Sri Bhagavan´s Devotees"), poprvé uveřejněné v r.1996, přetištěné v r.1998 šrí Ramanášramem v Tiruvannamalai ý 606 603, Jižní Indie (122 pp, paperback, Rs.50).


Nyní se dostáváme k nejstaršímu svátku Jižní Indie, který je rovněž nejpropracovanějším a nejdůležitějším - Karthigai Dípamu. Tento festival se odehrává v Tamilském měsíci Kartigai, když stoupá hvězda Krithika (když je v ascendentu), obvykle při úplňku.

Předtím, než si tento svátek popíšeme, nahlédněme spolu do jeho původu. Ve starověké Tamilské literatuře udává nejstarší dochovaná práce Tolkappiyam ve stručné veršované formě - mimo jiné - zásady Tamilské gramatiky. Vzdělanci souhlasí, že se tato práce datuje do období 2000 až 2500 let před Kristem. V jednom ze svých vyjádření používá Tolkapiyar obrat "jako vzhůru ukazující (směřující) plamen svíce". Tato věta, podle jednoho z komentátorů, odkazuje na maják zapálený na Annamalaiském vrchu, jenž hoří jasně a bez chvění ve větru a směřuje vzhůru k nebesům. V jiném epickém díle Jeevakachintamani napsaném Jainským básnířem, Thiruthakka Thévarem, popisuje básník, jak lidé oslavovali Karthikai Dípam (Svátek Světla). V jiném starobylém Tamilském spisu z Sangamského údobí, je oslavování Světla (Karthikai Dípam) živě vylíčeno. V Karnapadu básník v jedné sloce popisuje, jak v Tamilském měsíci Karthikai za záře Krithicské hvězdy rozkvétá země zapálenými lampami přinášeje déšť po svítání. V jiné Tamilské práci, KalavazhiNarpadu, zpětně datované do Sangamského období (po 1000 po Kristu) básník říká: "V bitvě se krev vojáků podobá rudému plameni svící zapálených při Karthikaiském Dípamu". V další Sangamské práci, Pazhamozhi končí jeden z veršů slovy: "jako maják na kopci".

To je jasné poukázání na maják zapálený na svatém kopci Arunáčala. V Sambandarově Tévaram, kde se snaží vzkřísit mladou dívku Poompavai z mrtvých, zeptá se s hlubokým citem: "Ó Poompavai, odešla jsi aniž bys spatřila starodávný Karthíkaiský svátek?" V jiné písni z Tévaram se říká, že je Pán vpravdě Dípamem (Světlem), zapáleným při Karthíkaiském festivalu. Existuje i práce čítající na sto slok oslavující Karthíkaiský festival. Když se Murunganar zeptal Bhagavána Ramany na význam Karthíkaiské oslavy Světla, složil Bhagaván sloku o čtyřech verších ve které říká: "Skutečným smyslem (významem) oslavy Karthikai Dípamu je, že obrací intelekt dovnitř a po upevnění jej v Srdci jej rozpouští v uvnitř spočívajícím".

Svátek Dípam není omezen chrámem, ale týká se celého města. Kdysi malá vesnice, Tiruvannámalai, se nyní rozrostla do menšího města. Přesto šarm a krása Svátku světla zůstává stejná, jaká byla po sta minulých let. Navzdory modernizaci a kazící se (chátrající) kvalitě lidského života, zůstává přitažlivost festivalu nedotčena.

Praxe, rituály a ceremonie spojené s svátkem Světla se vyvíjely po staletí. Rutina a obvyklá povaha příprav chrámu a civilních autorit (na vlnu poutníků) nepůsobí hloupě na oddaného Arunáčaly. Byl svědkem stejných příprav každý rok. Ale pokaždé je to pro něj novou zkušeností. S velkým zájmem sleduje všechny přípravy. Dochází ke změnám způsobených nevyhnutelností povahy moderního způsobu žití. Staré způsoby uvolňují cestu novým, přičemž zápal oddaných zůstává stejný. Vlastně se ještě zvětšil ý uprostřed hluku a chvatu dokáže oddaný zakoušet mír a klid, které přináší prostředí Arunáčaly.

Město se připravuje na příjezd návštěvníků v prvním dni Dípamu. V chrámu se začíná Pandalkal Muhurtham, prostou ceremonií sloužící ke zmínění jednotlivých příprav. Jsou napsány a doručeny pozvánky, objednány květiny, postaveny přístřešky u obchodů a pro návštěvníky. S velkým zájmem (láskou) sledují oddaní čištění prostor jejich milovaného Boha. Dobrovolně se mohou účastnit vymetání pavučin a čištění svatyně. Je vyleštěno mnoho zlatých a stříbrných ornamentů a nádob pod ostrým dohledem chrámových autorit. Měděný kotel ve kterém bude zapáleno světlo je vynesen ven a vyčištěn. Dělá to oddanému mnoho radosti, vidět, jak se uličky, čtyři hlavní ulice okolo chrámu opravují. Ulice, kterou povede Giripradakšiná je rovněž spravena (osvětlena?).

Skutečným významem náboženských oslav je, že je při nich zakoušeno Svrchované Bytí. Plápolající láska projevovaná oddanými během festivalu nám dává zakoušet Tuto chvějící se přítomnost. Během oslavy Mahášivarátrí a Karthígai Dípam festivalu, otevírá Arunáčala srdce Svých milovaných a odhaluje Sebe sama(u) jako Nejvyšší Bytí. Záře jako "Já - Já", jediný obyvatel středu jeskyně Srdce svých oddaných, kontroluje (Arunáčaléšvara) průběh celého svátku.


Během prvních tří dní šestnáctidenního svátku jsou chlácholena (uctívána) rozličná božství, zatímco poslední tři dny tvoří jakýsi epilog záření světla na vrchu Hory. Proto trvá hlavní svátek jen deset dní. První den začíná zvedáním vlajky, což obřadně zahajuje deset dní oslav. Nazýváno dwajarohanam, označuje to započetí jakéhokoli (chrámového) festivalu. Ale dwajarohanam Karthigai Dípamu je zaplaveno zástupem oddaných. K popsání průběhu deseti dní festivalu, je se nejlepší dívat očima oddaného, který chová nesmírnou lásku a zaujetí Arunáčalou. Je fyzicky přítomen, jak je to jen možné, na každé abhišékje, púdže, procesí, zdobení vozu atd. Pokud jde o první den festivalu a dwajarohanam, které začíná brzy za svítání, je zde dlouho před zahájením. Ponoří se do svého Pána, když kněží provádí abhišhékam a zdobí Jej, jako by šlo o jejich milované dítě. Zaujatá duše sedí osamoceně v rohu, což je rovněž výhodná pozice (známá jen jemu nebo jí), kde jeho nebo její uši a oči o nic nepřijdou. Vidí chrámové věže, Kopec, a oddané proudící na prostranství, nejprve po dvou a třech, později v desítkách a stovkách.

Ozdobený Pán se svým doprovodem je vynesen z chrámu a postaven před stožár, odkud může pozorovat celé dění. V určený čas je vlajka zvednuta za zpěvu Védských kněží doprovázených bubínky, cimbály atp. Kněží pak pozvou všechny svaté řeky, božstva a rišie, aby přišli a byli svědky této události. Po dwajarohanam, je Pán vzat a postaven do rozlehlé haly na jižní straně, kde zůstane během příštích dní dávaje daršan všem svým rozličným dětem. Postupem času posedne (zamilované) oddané vznešená horečnost a zbývajících devět dní uplyne jako sen, protože jsou sami tím, kde na jídle, spánku a jiných věcech běžného života příliš nezáleží.

Rychlé následování události dní festivalu oddaného plně pohltí. Arunáčala má svého milujícího oddaného zcela ve své moci. Oddaný necítí ubíhání dní a nocí. Navštěvuje chrám mnohokrát za den, naslouchaje upřeně Védskému zpívání, sleduje procesí chrámových soch a dípardhany. Jemnost, krása a milost, s jakou je každá jedna z nich připevněna na vrchu vozidla se dotýká jeho srdce. Přesně v noci pátého dne je Pán se svou chotí vzat na svou projížďku, na Rišhaba (býku) celém ze stříbra. Ačkoli se to pravidelně opakuje, zástup věřících před mansapamem sleduje se ztajeným dechem překrásně dekorovaného Pána sedícího na Býku velké výšky a připevněném s perfektní vyvážeností mezi přední a zadní nosnou částí palanquínu. Osmý den festivalu je dnem Mahá Rátham (velkého vozu), na kterém jsou Pán Arunáčala a Bohyně Unnamali vzati na projížďku hlavními ulicemi spolu s dalšími božstvy, každý ve svém voze. V tom malém, to je Ganéša a Subrahmanja, ti jsou vzati na projížďku první, zatímco majestátní povoz Pána pomalu putuje ze svého obvyklého místa v určený čas doprovázen tisíci lidí, kteří se shromáždili, jen aby byli při cestě svého milovaného Annamalajráthamu.

K vozu jsou připevněny dva dlouhé řetězy. Tesaři používají dřevěné klínky jako brzdidla a zastavníky ráthamu, který se veze z kopce. Dá se znamení a oddaní uchopí řetěz. Muži drží jeden řetěz, ženy druhý. Když jsou klínky odstraněny a zatáhne se na velkém kole zezadu za páku, což dá vozu úvodní hybný moment, přijde z vozu druhý signál. Muži a ženy s velkým nadšením a provoláváním "Sláva Annamalajar!" hnou vozem ze všech sil. Pomalu, píď za pídí se vůz s Pánem rozjíždí, jak se tah stupňuje. Pohled na vůz dekorovaný věnci, banánovými stvoly a mangovými listy, s Arunáčalou shlížející dolů na své děti, kteří se zde shromáždili, aby vzdali úctu (lásku) svému Otci a Matce, těší každé srdce. Dá se říci, že když je vůz na západní ulici, je odpoledne. Zlaté paprsky zimního slunce vykukují zpoza vrcholků Arunáčaliných svahů a zaplavují přítomné. S kopcem na jedné straně, chrámovou věží na druhé a Pánem majestátně se ubírajícím ve svém velkém voze ulicemi je to podívaná pro Bohy.

Deset dní svátku dosahuje vrcholu oddanosti, která dřímá v lidských srdcích. Jejich láska, odstartovaná vztyčením vlajky a nabírající na intenzitě ze dne na den dosahuje vrcholu desátého dne, v den Velkého Dípamu. Ráno lze spatřit Bharání Dípam jako předehru Mahá nebo KarthíkatiDípamu. Je vidět lidi různých věků, z téměř všech měst státu a některé i z jiných částí Indie, a hrstku příchozích ze zahraničí, vlévající se do tohoto malého města. Hřeje u srdce vidět, jak, ať už jakýchkoli jazyků a rozdílů v kulturách nebo vyznání, přichází všichni s velikou láskou a zaujetím Arunáčalou; vidět džjóti, které Pán na vrchu Svatého kopce odhaluje v odpověď na jejich volání.

Předchozí noci jsou prostory chrámu vyčištěny k přípravě na Bharani Dípam. Ale pár správných oddaných se skryje ve výklencích nebo si najde úkryt v jedné z místností v chrámu. Zařídí si, že se v noci vykoupají a vstoupí do chrámu a posadí se tam, odkud můžou sledovat abhišékam, zdobení atp. Asi ve dvě v noci začíná obvyklá ceremonie. Pak se odehrává havan (jagňa) v Mahámantapamu (hale přiléhající k nejsvatější svatyni) a začne abhišékam k Pánu Arunáčalovi. Zatímco je abhišékam vykonáván olejem, květinovými prášky, kurkumou, ovocem, mlékem, tvarohem, jemným kokosovým ořechem, citrónovou šťávou, rýží, vibhůti, pastou ze santalového dřeva a zlatem, zaplní se celý chrám oddanými. Je oceánem lidskosti, co Oko spatřuje, že předchází Karthigai Dípamu.

Zlatem zdobená socha Pána je ověnčena květinami. Závěs je pak opět zatažen. Oddaní se zatajeným dechem dostávají svůj první božský daršan. Leskne se v celé své nesmírné kráse. Po púdže probíhá áratí. Kněží zapálí pořádný kus kafru a pomalu s ním hýbou nahoru a dolů a okolo Pána. Dvojčata (zvonky) čtyřikrát zabimbají, zazní bubny a je zde náhlý, spontánní hlas tisíců hlasů, jež říkají "Annamalajaiarukku Arohára". Refrén se rozšíří mezi ostatní venku, kteří zdraví svého milovaného Pána jakoby v učarování. Áratí je vyneseno ven, k pěti lampám zapáleným na pozemních plátech, na kterých proběhla jagňa.

Významem Bhárani Dípamu je, že se objevuje universální Pán jako pět elementů a během odpoledne se opět stává Jedinou Entitou a září jako tejolinga, když je Světlo Dípamu zažehnuto na vrchu Kopce. (Bháraní je jednou z 27 hvězdných konstelací předcházející Kritice v hindské astronomické tradici). Hliněné nádoby-lampy jsou neseny v procesí okolo chrámu. Pochodeň zapálená z těchto lamp je odnesena na vrcholek Hory. Měděný kotel je již připraven na shromáždění pln ghí (másla), kafru a knotu. (Poznámka překladatele: jak jsem slyšel, doba, po jakou pak na vrcholu Hory oheň hoří závisí na množství ghí přineseného oddanými ke spálení v kotli).

Od rána do poledne se tisíce lidí tlačí do chrámu, aby uviděli Annamalaysara uvnitř svatyně. V poledne jsou božstva přenesena a instalována před stožár. Asi ve dvě odpoledne jsou dovnitř vpuštěni oddaní. Jakmile se brána otevře, hledají spěšně výhodné postavení. Pak jsou v chrámu zpívány bhadžany po celé zbývající odpoledne. Mnoho lidí provádí giripradakšinu (obřadní putování kolem Hory).

Jak klesá zimní slunce za horizont, je celá atmosféra, uvnitř i venku zaplavena tichostí. Venku, u chrámu, na ulicích, ze střech domů lidé upřeně sledují základ své milé Hory čekaje na velké představení.

Ve šrí Ramanášramu jsou shromážděni uctívající. Sedí okolo portrétu šrí Bhagavána položeném na křesle s opěrkou, kde sedával během Svého tělesného života. Jeho hůl a kamandalu (malá nádobka na vodu) jsou poblíž. Před jeho portrétem je postaven malý kotlík s ghí. Oddaní sedí okolo této židle a v určenou hodinu všechny oči pohlédnou na vrch Kopce. Jak se čas blíží k šesté, hluboké a výmluvné ticho se ještě uklidní. Všude je klid.


Přesně v 6.hodin (odpoledne), v chrámu, proběhne áratí k Pánu a bouřlivý praskot petard signalizuje mužům na vrcholu Hory, aby zapálili maják. Jak vystupuje na východní obloze měsíc, první plamen majáku protne čistou oblohu vzbuzujíc emoce extáze a oddanosti. Tisíce hlasů zazní najednou: "Sláva Annamalajarovi!". I bezbožní a neemocionální diváci jsou pohnuti tím pohledem. Maják zahoří jasně, citové vzdávání pozdravů oddaných ve vzduchu a plný měsíc zalévající paprsky Kopec, to vše vytváří magickou podívanou a pociťování vibrující přítomnosti samotného Pána v nejniternějším srdci Oddaných.

Ve šrí Ramanášramu spoluobyvatelé a oddaní, jakmile spatří maják, začnou zpívat melodickou píseň Aksharamanamalai (Marital Garland of Letters). Malá máselnice postavená před Bhagavánovým portrétem je zapálena. Zde je toho záznam Smt. Suri Nagammou v jejím dopise ze šrí Ramanášramu:

Odpoledne, od tří hodin se začali oddaní připravovat na oslavu. Podlaha v ášramu byla ozdobena citrónovým a rýžovým práškem, květinami a girlandami z mangových lístků. Při takové příležitosti vlna (oddaných), která zaplaví město navštíví ášram během dopoledních hodin (ráno), jak obchází Horu, zatímco odpoledne jsou to především ášramité, kteří jsou ášramové slavnosti přítomni.

Odpoledne, když Bhagaván odešel, umístil jeho průvodce pohovku na prostranství před shromážděním. Naproti gauči byla umístěna velká, mělká pánev na vysokou stoličku, do které se nalilo ghí a položil knot. Pak jsme si sedli v řadách, muži po Bhagavánově pravici a ženy po jeho levici. Místo před Bhagavánem nebylo zaplněno jen koši s květinami, ale i nádobami se všemi možnými druhy sladkostí a jinými předem připravenými věcmi. Když bylo oddanými přinesené ghí nalito do pánve pro roznícení ohně, pánev přetékala. Pak byl umístěn na knot kafr. Vůně ze zapálených vonných tyčinek se rozšířila na všechny strany a utvořila svatou atmosféru. Bhagaván seděl, s láskou hledě na všechny oddané a předával těm poblíž význam svátku Světla. Také vzpomněl místo, na kterém mělo dojít k zapálení Majáku. Každý dychtivě očekával zapálení posvátného majáku na Kopci. Zatímco jeho pohled ulpíval na temeni Hory, my jsme se dívali na Jeho tvář jako na odraz Arunáčaly. S hřměním zápalnin chrámu se objevilo na vršku Kopce Světlo. Ihned na to bylo zapáleno
Akhanda Džjótí (věčné světlo) před Bhagavánem. Brahmáni vstali a začali zpívat mantru "Na Karmana na prajaya dhanena." a zapálili kafr. Jakmile si Bhagaván vzal kousek z ovoce a sladkostí, byl zbytek rozdělen mezi oddané. Ihned potom se oddaní rozdělili na dvě skupiny, zpívaje hymnu Akšaramanamalai. Potom bylo recitováno pět veršů začínajících "Karunapurana Sudhabhde" v sanskrtu a jejich ekvivalent v Tamilštině. Bhagaván si opřel hlavu o dlaň, jeho charakteristická pozice. Jeho tvář odrážela jeho Sebe-záření a zrcadlila tichost s vážností. Měsíc vykvetl na východě a zalil Jej světlem, jakoby z něj sám Světlo přijímal...

Porovnáním oslav v Ramanášramu ý nyní a dřív ý ukazuje, že se věci ode té doby nezměnily. Ve skutečnosti sleduje dál Bhagaván, sedící v srdci svých oddaných Arunáčalu a její maják.

Potom, co maják zahoří začnou věřící s giri-pradakšiná (obcházením Hory). (tedy ještě za tmy, pozn.př.) Někteří se spojí s zástupy na vnější stezce, s myslí a pohledem upřenými na maják, zatímco jiní, aby byli sami s Arunáčalou, se odeberou na svou vnitřní cestu. Té noci a za nocí dalších zanechává maják v divácích zvláštní a neutuchající dojem.

Jeho světlo hoří po sedum, devět, jedenáct nebo třináct dní a asi v šest, každý večer zazáří a hoří celou noc. Během těchto nocí je to zvláštní příležitost jít pradakšiná. Světlo lze vidět na míle daleko. Poskytuje zvláštní fascinaci. Naše oči jsou k němu přikované. Kráčet zvolna kolem Arunáčaly s pozorností obrácenou ke Světlu, bez myšlenek, je unikátní zkušeností. Nic ve vesmíru neexistuje pro oddaného, ani hvězdy, ani měsíc, obloha, nic krom Arunáčaly. Je zde jen svatý maják a Arunáčala. Individuální se do obou ponáří.

Aby byla svědkem tohoto fenoménu, sama Arunáčala, pravděpodobně, prochází okolo kopce druhého dne po Dípamu, když Božstva obou chrámů ý Východního i Západního jdou v procesí okolo Hory, přijímaje uctívání svých oddaných.

To je slavný svátek Dípam u Arunáčaly.

Přeložil: M. Dlouhý
Zdroj: http://www.poonja.com/deepam.htm