ADVAITA.cz

Šrí Tukárám je jedním z nejznámějších světců indického státu Maharaštra. Proslul především svými bhadžany a básněmi, kterých složil nepřeberné množství (těch, u kterých je jeho autorství nepochybné je něco přes 2000). Datum jeho narození není jisté – odhady se většinou pohybují od 1568 – 1608, což je velmi velké rozmezí. Datum jeho úmrtí je naproti tomu poměrně jisté, protože v této době byl již známý. Vzhledem k jeho proslulosti vzniklo o jeho životě mnoho legend a s jistotou toho víme jen velmi málo.

Tukárám pocházel ze zámožné rodiny obchodníků s obilím z vesnice Dehu u města Púna. již od 13 let pomáhal otci s obchodem, protože jeho starší bratr se zřekl světského života a stal se z něj sádhu. Dlouhou dobu se mu dařilo a byl považován za dobrého obchodníka. Oženil se, ale protože jeho žena, Rakhumabai, byla hodně nemocné, tak ho rodiče přesvědčili, aby si vzal ještě druhou. Prý už v té době byl velmi oddaný bohu Vitthalovi (Kršnovi) a pravidelně chodil na poutě do Pandharpuru.

Po smrti rodičů (když mu bylo asi 18 let) na něm zůstala veškerá starost o rodinu a obchod. Naneštěstí se mu krátce po této době přestalo dařit v obchodě a přišel takřka o vše. Navíc nastal v té době hladomor a jeho žena Rukhmabai hlady zemřela. Jeho druhá žena Avali (někdy též Džidžabai) a mnoho ostatních lidí mu říkali, že je to tím, že pořád uctívá Vitthalu a pak se mu nemůže dařit v obchodě. Avali navíc považovali Boha za svého hlavního nepřítele, který působí jen utrpení a neustále Tukaráma plísnila. On na žádné tyto řeči nikdy nedal a dál se věnoval uctívání.

Na několik měsíců dokonce odešel do džungle, kde měl klid na studium posvátných textů (něuměl sanskrt, takže četl spisy světců z Maháraštry). Do vesnice se vracel jen večer, kdy v místním chrámu až do půlnoci vedl kírtán k oslavě Boha. Světské věci ho pranic nezajímaly.

Jeho učení bylo velmi prosté a spojovalo v sobě uctívání s duchovním poznáním. Praktiky ortodoxního hinduismu, jako např. studium véd a provádění bráhmanských obřadů, považoval jen za formality. Pravý význam náboženství podle něj byl v lásce k Bohu. Jeho oddanost prý byla taková, že když zpíval své bhadžany, tak se všichni okolo k němu přidávali, zpívali a naslouchali mu. Skládal zvláštně tzv. "abhangy" a v tomto druhu básní dosáhl takového mistrovství, že po jeho smrti se jim věnoval už jen málokdo s tím, že Tukarám tento žánr dovedl k naprosté dokonalosti.

Velice známou epizodou v jeho životě bylo, když byl zákeřnými intriky bráhmana Raméšvara donucen vhodit všechny svoje verše do řeky Indrajani. Přestal poté na dlouhé dny jíst a zůstal jen sedět u řeky. Nakonec vithóbovým (krišnovým) zásahem se jeho bhadžany opět vynořily, což mu v okolí vyneslo ještě větší slávu. Dodnes je ve Vithóbově chrámu v Dehu uložena část z této zachráněné sbírky. Raméšvar byl za svou zlotřilost potrestán neustálým pálením a svěděním kůže. Aby zjistil jak se toho zbavit meditoval dlouho před samádhim Džňanéšvara, který se mu zjevil a řekl mu, že jen Tukárám ho může uzdravit. Raméšvar tedy napsal Tukárámovi velice uctiví dopis (Raméšvar byl bráhman, zatímco Tukárám jen šúdra) a ten mu zase na oplátku poslal několik svých abhangů. když je Raméšvar přečetl okamžitě se uzdravil a vydal se za Tukárámem a stal se jeho žákem.

Sám Tukárám o sobě v jednom bhadžanu napsal: "S tímto tělem odešel Tuka do Vaikunthy (místo, kde dlí Vithóba)." A snad proto je jeho smrt popisována tak, že odešel na kopec a zde se k němu snesl Krišna a vzal ho k sobě (což se stalo i několika jiným světcům z Maháraštry). O jeho odchodu z tohoto světa existují ještě další podobná vyprávění.

Jeho život byl také v roce 1936 v Indii zfilmován a vznikl tak velice krásný film.