Úvod k "Iluze vs. Realita, II. část"

Mistr Chi Hsien se setkal se svým Učitelem a prohodili mezi sebou následující věty: "Mistře Hsien, jste velice inteligentní a díky vašemu vznešenému myšlení a rozlišovací schopnosti jste mistrovsky ovládl všechny texty. Ale toto vše je podmíněno vaším zrodem a smrtí. Nyní se zamyslete a řekněte mi jednou větou něco o vaší skutečné přirozenosti. Co jste byl předtím, než jste se narodil?"

Mistr Hsien přišel domů a začal důkladně prohlížet své knihy, ale odpověď na Učitelovu otázku najít nemohl. Povzdechl si a na kus papíru napsal: "Koláč namalovaný na papíře nikdy hladového nenakrmí."

Vrátil se zpět k Učitelovi a poprosil ho, aby mu prozradil odpověď na zmíněnou otázku. Na to mu Učitel odpověděl: "Kdybych ti ji nyní prozradil, stejně bys nebyl spokojený. Cokoliv ti řeknu, bude vždy mé tvrzení a nikdy se nebude týkat tebe."

Mistr Hsien opustil klášter, spálil všechny knihy a stal se putujícím mnichem. Vzdal se všech názorů a veškerého rozlišování a žil jako prostý mnich. Následující věty patří Mistru Chi Hsien, mnichu z řádu Ch'an, žijícímu před 1200 lety, krátce po jeho probuzení:

Ó ctihodný Mistře! Zahrnul jste mně nesmírným soucitem.
Vaše Milost překročila lásku mých rodičů.
Odkryl jste přede mnou Pravdu,
Mohlo by se To jinak dnes u mě přihodit?

Tvrdost vašeho úderu zastavila chod všech znalostí,
odstranila potřebu dalších praktik a dodržování řeholních pravidel,
odhodila všechny staré zvyklosti, vstoupil jsem na stezku Moudrosti.
Jen toto poznání mi zabraňuje upadnout zpět do stavu tuposti.
Cesta moudrosti nezanechává žádné stopy,
předchází jak nejjemnějším vibracím, tak i formě.
Ti, kteří jí následují, dosáhnou cíle,
Povězte, že je právě toto ten nejvyšší stav.

Loni nebyla má chudoba natolik bídná,
ale nyní je skutečná.

Loni, i skrz bídu jsem měl neustále záchytný bod, ke kterému jsem se mohl upnout,
nyní je ale má chudoba opravdová, protože nemám ani onen záchytný bod.

Uvědomuji si Skutečnost:
Je postřehnutelná během mžiku.
Ten kdo nerozumí,
nemůže se nazývat mnichem.

Tento příběh přibližuje základní kostru učení Randžita Maharadže. Je založeno na vztahu žáka a Mistra. Mistr žáka učí a odstraňuje jakékoliv jeho pochybnosti. Mahardž pokaždé upozorňuje, že Mistr musí být opravdovým Mistrem, protože jinak je vše zbytečné. "Na to, aby vás Mistr dovedl na správnou adresu, musí být realizovaný." V příběhu se Mistr žáka táže: "Kdo jsi, co je tvou pravou přirozeností?" Žák dosáhl vysokého stupně inteligence, je pln znalostí, ale všechny své znalosti nahromadil jen z toho, co mu kdo řekl, nebo co kde načetl. Žádná znalost mu nepomohla pochopit sebe sama. Veškeré znalosti musí být zprostředkovány Mistrem. Maharadž říká, že úlohou Gurua je mluvit, protože jen tak může žákovi předat učení. Guru, který nemluví je jako socha nebo modla v kostele. Guru míří všemi komentáři na žákovu mysl ve snaze odstranit jeho nevědomost a neznalost. Mysl nebo myšlení vzniklo v nevědomosti pomocí slov, proto k tomu, aby získal žák poznání, musí být nesprávné myšlení mysli odstraněno právě slovy.

Žák musí naslouchat, věřit tomu, co Guru říká a vše akceptovat. Přesně takto žák odešel domů a pochopil, jak marné bylo všechno hledání pravdy v knihách a textech. Požádal Gurua o další znalosti, ale Guru mu řekl, že on byl pouze tím, kdo mu ukazoval směr. Guru dal žákovi správnou adresu, dále se musí žák řídit podle sebe a nechat poznání rozvinout sám v sobě. Maharadž říká jasně, že žák musí dojít k Pravdě sám, Guru s ním jít nemůže. Když dostanete od Gurua adresu a vstoupíte skrz dveře, tak Guru se již nejeví jako Guru a žák již není více žákem. Zbude jednota, ve které se neobjevuje ani jeden z nich. Maharadž tvrdí, že Guru, který žákovi řekne, že mu dá Poznání, není skutečným Guruem. Dveřmi musíte projít sami, proto i vaše je Poznání. Pokud nenásledujete adresu nebo neprojdete dveřmi, koho je to problém? Jedině váš.

Žák převádí do praxe to, co mu Guru říká, mění svůj způsob života a zanechává všechny své znalosti. Maharadž říká, že vše, čemu porozumíte, musí být převedeno do praxe. "Když chcete vědět jak chutná mango, strčte si ho do úst. Jak stručně a jasně. Pochopení je praxe, bez praxe není žádné skutečné pochopení. Zvyky musí být změněny, jinak zůstáváte v nevědomosti."

V první strofě vzdává žák Guruovi úctu. Maharadř říká, že pochopení bez úcty ke Guruovi, se nachází na úrovni ega. Když nevzdáváte díky svému Guruovi, tomu, kdo vám dal toto nesmírně vzácné Poznání, ego se dozajista vrátí zpět. "Ano vy a Guru jste jedno, ale vy jej uctívejte jen pro radost, bez očekávání. Zkrátka, co dělat po realizaci? Není nic co dělat, ale pro úplné pochopení neustále říkejte, že Guru dělá vše a proto všechna čest jemu a ne vám, pak se už ego neobjeví a zůstane pouze On."

Následující strofa poukazuje na žákovo rozvinuté sebepoznání a vytracení vjemů jako jsou "já jsem něco," nebo "já jsem toto nebo tamto". Žák se již neidentifikuje s vědomím těla, ale spočívá v sobě samém. Maharadž zdůrazňuje, že tělo je tou největší překážkou na cestě k pochopení. Jste energií a Poznáním, ne jménem a formou. Jste mimo čas a prostor, znevažujete sami sebe, pokud říkáte, že jste něčím. Nejste tělem ani myslí, nevědomostí ani poznáním.

Poznání je stále na úrovni ega, a je jedno, jak jemné je. Poznání samotné není skutečností a musí být absorbováno (layla), nic zde nezbude. K tomu dojde, když mysl pochopí, že nic není pravda. Pak není nic a nikdo k pochopení, poté pochopení zmizí samo. Není pak již co dělat. Dělat něco nebo nedělat je pořád na úrovni mysli. Co dělat, když je vše nic. Ten, kdo pochopí, že nic není pravda, je sám pravdivý. Já bez já je vaší pravou Podstatou. "Zapomeňte na vše a stanete se Jím."

Další strofa vyjadřuje žákovo naprosté zřeknutí se. Uvědomil si, že mu v mysli ještě něco zůstalo. Nebyl dostatečně chudým, protože ještě pořád něco chtěl. Maharadž říká, že pak už není ani potřeba zřeknutí se. Když nic není, čeho se zříkat? Jestliže tam je, měli byste ji nechat odejít, je ničím. Maharadž říká: "Buďte chudí v mysli. Mějte přesvědčení, že nic není skutečné. Buďte bez podpory. Buďte bez přání. Mysl neustále hledá něco, o co by se opřela, ale vy jste bez jakékoliv podpory. Vy dokonce neexistujete, existuje pouze On. Nic tu není, něco však zde zůstává, nevyřčeno. Není tu prázdnota, protože jste tu vy bez vás. To je konečné pochopení, konečný stav."

V poslední strofě dosáhl žák cíle. Maharadž říká: "Vy jste Jím, skutečnost je zde v každém okamžiku. Kolik času to zabere?," ptá se. Žádný, dokonce ani vteřinu. Spoutanost a vysvobození jsou jen v mysli. Vy jste se nikdy nenarodili, tak jak můžete umřít? Jste věční a vždy svobodní. Jste všude, teď a tady. Maharadž používal rčení, které odřezávalo obě cesty. Vše je pravda a nic není pravda. Říká, že porozumět Guruovi není nikterak jednoduché ani složité. Každý je Jím. Není tu nic než skutečnost, vše ostatní je iluze. "Buďte Jím a zůstaňte. Žijte jednoduchým životem, není potřeba cokoliv říkat. Dostali jste Guruovu sílu, použijte ji správným způsobem, pro uvědomění skutečnosti a osvoboďte se, pusťte se do toho hned teď!"

Pro mě byl Maharadž jako věčně zářící slunce. Říkám "byl", ale pro Maharadžovy žáky je jeho přítomnost v srdcích a mysli neustále. Neměl žádný zájem o své tělo a byl vždy přístupný komukoliv, kdo jej zrovna potřeboval i na úkor svého zdraví. Vítal a věnoval se každému, kdo jej navštívil v jeho malé místnosti. Věnoval všem stejnou pozornost, bez ohledu na to, zda byl někdo chudý nebo bohatý, sociální pozadí ho vůbec nezajímalo.

Jednoho dne jsem Maharadžovi řekl, že je nejspravedlivějším člověkem jakého jsem kdy potkal, že je stejný ke všem. Odpověděl mi: "Nemám jinou volbu. Nemohl bych dělat to, co dělám, kdybych neviděl věci tímto způsobem." Jaká to odpověď! Celé jeho učení jakoby spočívalo v těchto dvou větách. Když jednota vstoupí do mysli, kdo bude vybírat a co. Maharadž neviděl žádnou rozdílnost ani oddělenost, viděl ve všech jedno. Pro něj nebyl nikdo dobrým nebo špatným, čistým nebo podlým, dobrým či špatným. Volba náleží mysli a mysl je v dualitě. Každý je On, ať tomu rozumí či nikoliv, tak jak zde můžou být rozdíly. A když vše je nic, co lze říkat o komkoliv.

Maharadž měl žáky z Východu i ze Západu. Během posledních pěti let jezdil každoročně na přání svých žáků na pár měsíců na Západ. V každé kultuře dominují některé koncepty více a některé méně. Na západě se velmi často objevovali otázky týkající se lásky a soucitu. Minulý červen se Maharadže otázal někdo v Paříži, proč nikdy nemluví o lásce. Ať jste se jej zeptali na jakoukoliv otázku, Maharadž vždy odpovídal z té nejvyšší úrovně. Je to jako se sluncem, ať se do jeho blízkosti dostane jakýkoliv předmět, okamžitě přestává existovat, protože jej slunce spálí. Stejně tak se ve vás neobjevují žádné koncepty, pokud se na vás zahledí Maharadž. Podle něj vychází láska z nevědomosti, z duality, ale když jednota naplní vaši mysl, kdo by potom miloval a koho?

Ne každý však dokázal přijmout odpověď podobného rázu. Během stejné přednášky se někdo zmínil i o soucitu. Tázající uvedl příklad matky, která obětovala život pro své dítě. Maharadž řekl: "Ne, to bylo ego. Když říkáte, to je moje dítě, já jsem se obětovala, to vše je ego." Touha závisí na situaci, láska je všeobsahující, a když říkáte moje a vaše, nacházíte se ve volbě, v egu. Bylo zcela jedno, jak ušlechtilé bylo vaše chování, jak vznešené koncepty jste používali, Maharadž vždy viděl to vaše jemné ego. Takže pokud dáváte, zaslouží si někdo více a jiný zase méně? Pro Maharadže si byli všichni rovni, nijak nezáleželo na tom, o koho se jednalo. Kdo má být bohatý a kdo nemá, když vše jsem já. Hodnocení vychází z ega, a když neexistujete, kdo pak mluví? Maharadž jednou řekl: "Být "za" znamená, že vše jsem já, proto se otázka dávání a nedávání neobjevuje.

Když se ale Maharadže někdo zeptá: "Co bych měl dělat Maharadži?" Maharadž mu odpoví: "Dělej cokoliv, co chceš, kdo ti v tom může zabránit?" Dělej to, co chceš, ale v zápětí dodal: "Dělej, co chceš, ale nebuď žádnou činností dotčen." Maharadž pokaždé říkával, že ctnostnost a dobrota jsou nebezpečné překážky, proto nebuďte dobří ani špatní.

Kristus v Bibli říká: "Co činí levice, ať neví pravice." Pokud něco víte, okamžitě se ve vás objeví pýcha z toho, že něco víte, a ihned přichází ego a vy se za něco začnete považovat. Když se objeví já (individualita), tak zůstáváte na úrovni znalostí a nemůžete být On. Maharadžův Mistr, Siddharaméšvar, vždy říkal: "Vědění je největší nevědomostí."

Maharadž představoval žákům jak oddanost tak pochopení. Maharadž věnoval vše svému Guruovi, proto i když se Randžitovi žáci klaněli, vždycky říkal: "Klanějí se mému Guruovi." Nikdy si nepřipustil žádnou svoji zásluhu. Když byla dokončena v termínu kniha Iluze versus realita I a mohl ji tehdy vzít žákům na Západě, Maharadž řekl, že to bylo zásluhou jeho Gurua. Pokaždé říkal: "Uctívání spolu s pochopením je tou nejlepší cestou a proto i když vytváříte dualitu, vy a Guru jste jedno. Nikdy nezapomeňte na svého Gurua." A velmi často opakoval: "Nikdy nezapomeňte na Siddharamešvara."

Čas rozhovorů s Maharadžem nebyl nijak pevně stanoven. Proto jsme se před pár měsíci rozhodli, že bychom mohli změnit hodiny satsangů a chtěli jsme to prodiskutovat s Maharadžem. Doporučili jsme tři různé časy, až bylo nakonec vybráno sezení v šest hodin večer. Jeden z žáků řekl: "To je dobrý čas." Randžit hned odpověděl: "Míníš tím, že je to vhodný čas pro tebe?" Další žák se připojil a dodal: "Nyní budete mít Maharadži mnohem více času odpoledne na odpočinek." Maharadž chvíli váhal a pak řekl: "Byla to moje volba." (pozn. překl. mít méně času) Nikdy se nestaral o své tělo, a proč by se tak o něj měli starat ostatní? Maharadž byl vždy Učitelem a nikdy si nenechal ujít příležitost rozdat se žákům.

Jednou po satsangu jsem se ho zeptal, v kolik hodin budou bhadžany. Takto jsem se obvykle ptal, ale tentokrát jsem položil otázku jinak: "V kolik hodin byste si přál bhadžany?" Odpověděl: "Není to o tom, co chci nebo nechci já, ale jak to bude nejlépe vyhovovat všem tady přítomným. Někteří pracují, začněme proto v osm hodin." Nikdy však neříkal tyto věty způsobem, že by něco hodnotil, jen chtěl, abyste slyšel, co vlastně říkal.

Maharadž vás vždy vyzdvihoval na jeho úroveň a během každého satsagu anebo při příležitosti nějakého kontaktu s žáky vám vždy dodal odvahu být tím, čím on věděl, že jste. Přes jeho vlastní tichou cestu řval jako lev a když říkal, že nic není pravda, vše je iluze, tak jste věděl, že zviditelnil to, čím jste vždy byl. Předával nám jeho sílu a stejně tak jako říkal jeho Guru, tak i on zdůrazňoval: "Předávám vám svoji sílu, chraňte si ji a využívejte správným způsobem."

Nic nelze udělat nebo říct, abyste vyjádřili vděk svému Guruovi. Guru zanechává otisk na vaší mysli, což vás posiluje bez ohledu na okolnosti, najít sama sebe. Otevírá vaši mysl, tak jak to nikdo jiný nedokáže. A když jste byli v přítomnosti Maharadže během bhadžanů, mohli jste zakusit čirou, nevinnou oddanost, jakou měl ke svému Guruovi. Chytlo vás to za srdce tak, že to nelze ani popsat slovy. Maharadž nám ukázal smysl všeho.

Dovolte mi, abych úvod do knihy Iluze versus realita zakončil slovy Siddharamešvara:

"Duchoví poznání, které není podpořeno uctíváním, je zbytečné. Pokud zde není oddanost, není tu ani poznání. Oddanost je Matkou Poznání. Bez Milosti Gurua zde žádné poznání není. Kdy proudí Guruova milost? Jedině skrze neochvějnou oddanost. Pak se i bahno ve zlato promění. Satguru je vaším ochráncem. Proč se zabývat ostatními, když je vaším strážcem Satguru? Uctívání spolu s pochopením, bez jakéhokoliv očekávání, to je ta nejlepší cesta."


Robert Wolf,

Bombaj

 


Z knihy Iluze v/s Realita, II. díl přeložila Gabi