Zpívání bhadžanů v Praze - do září 2019

  • od října 2019 do května 2020 zpívání v Úterý od 19h - 21h.
    Místo konání:  Klub MalýVelký strom,
  • Praha - Dobrovskeho 16, Praha 7,

    zast. tramvaje Letenské naměstí

Sraz:  v 18:50h

Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Sampradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

2019      
       

17.12. Klub MalýVelký strom

     

31.12. Klub MalýVelký strom

     

14.1. Klub MalýVelký strom

     

28.1. Klub MalýVelký strom 

     

Info: Aleš (tel. 777050958) a Martin (tel. 725219468)

Další informace o bhadžanech



Nová kniha:

obal_vidznana.jpgVyšla kniha Sadgurua Nisargadatta MaharadžeVidžňána. Zmizení pocitu bytí“. Titul je souhrnem 159 nirupan, které v jazyce maráthí zaznamenal Maharadžův oddaný Dinkar Kshirsagar a do angličtiny je přeložil Maharadžův dlouholetý překladatel Mohan Gaitonde. "Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. Nejde o to někam odejít či něco dělat. Vy už To, co chcete realizovat, jste. Nejde o to, že byste se měli něčím stát, ale o to, abyste se ustálili ve svém ryzím bytí. Samotný váš zájem o tyto promluvy naznačuje, že se ve vás rodí Sebepoznání."

Kniha vyšla v nakladatelství dybbuk.


Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

11. kapitola z knihy Sulabha Vedanta Lahari (Šrí Siddharaméšvar Maharadž)

25. 4. 2017 - Aleš

SiddhaTen, kdo je moudrý, dojde díky jemnému rozlišování k pochopení, že pravou přirozeností všeho je pouze prach, a nemusí nic ve světě, plném zvláštních a rozmanitých forem, ničit. Bungalov není v kteroukoliv dobu nic jiného než prach. Pokud je to pochopeno až poté, kdy je bungalov srovnán se zemí a všechny sutiny jsou naskládány na velkou hromadu, potom to je pochopení nevědomého dítěte. Avšak vy, moudří lidé, můžete pochopit, že skutečnou přirozeností bungalovu je prach i v tento okamžik a nemusí dojít k jeho zbourání. Bhasmasura byl předtím, než obdržel dobrodiní, jako nevědomé dítě. Přinesl popel z pohřbených mrtvol, a Šankara ho vysypal na jeho tělo. Takže byl jako nevědomé dítě, které chápe pouze po zničení bungalovu, že byl prach, neboť pochopil, že tělo je pouze prach až poté, když umřelo a bylo spáleno. Ale od Šankary dostal toto dobrodiní: „Ať už položíš svou ruku na jakoukoliv věc, dokonce i na živou, víš, že to je pouze prach.“ To byla přítomnost Višnua uvnitř jeho schopnosti poznávání a prostřednictvím toho měl přímou zkušenost, že i během života je i on sám pouze prach. Nakonec, aniž by se něco muselo rozřezat, polámat či spálit, bude snadno pochopeno, že Poznání a hrubé, viditelné věci uvnitř světa, jsou jen a jen ..........

Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Siddharaméšvar Maharadž Ki Džej

Přednáška 11

 

Poznání je nezměrný oceán vědomé Blaženosti. Poznání/čit značí existenci a existence znamená vědět! Když Nejvyšší Já, které je za (omezením) pěti elementy země, vody, ohně, větru a prostoru, na sebe vezme formu, pak je přítomné toto vědění. Toto dosažení ´za pěti elementy´ je opačnou stranou těla, mysli, přesvědčení/buddhi (pozn. J.N..: mana, buddhi, čitta a ahankara), myšlení a ega v tomto těle. Je to opačná strana pocitu ´já jsem´ a nic není opačnou stranou Tohoto dosažení (´za elementy´) a tudíž toto je Znalec všeho.

Jakmile je odhozeno Poznání, zůstává tu jen Šéša (pozn. J.N.: Šéša je bůh v podobě hada, na kterém spočívá Višnu. Říká se, že reprezentuje ´zbytek toho, co zůstane poté, kdy je zničen vesmír´. Višnu se taktéž nazývá antar-átman, a praví se, že ve velmi malé části Višnua se objevuje tento svět.). To je vědění a to je Šeša Nárájana, ukrytý uvnitř poznaného. Proto se říká, že Šéša zůstává v nižším světě (kauzálním těle), a udržuje tento svět na jedné ze svých tisíce hlav. Poté, kdy opustíte Poznání, Znalec všeho zůstává, neboť On nemůže být ponechán stranou a ani zaujat (něčím); takové je toto dosažení ´za elementy´. Uvnitř védanty platí ´neti, neti´ (ne toto, ne tamto) a to je ´prapůvodní slovo, já jsem´. Když ´To není toto, není to ani tamto´, pak tu je i negace samotného Poznání a Jeho chvalořečením je tichost. Znalce všeho rozpoznáte bez (prapůvodního) ´slova/pocitu já jsem´. 

Pokud je přidána předpona ´ne´ (pozn. J.N.: V maráthí je předponou ne/ni vyjádřen opak; např. šabda/slovo a ni-šabdha/za slovem nebo vriti/myšlenka a ni-vritti/bez myšlenek) k jakémukoliv slovu, pak ať už je jeho význam jakýkoliv, pak slovo s předponou ´ne´ tím není a je tím, co je mimo neboli před/za tím. Jak to uděláme, jestliže například neznáme jméno nějaké osoby, a máme ji někomu představit? Pokud tato osoba sedí ve skupině lidí před námi, můžeme ukázat nejprve na pána, kterého známe a říci: „Ten pán, kterého ti chci představit, není pan Roman, kterého už znáš, ale pán, který sedí přímo za Romanem). Když to takto popíšeme, pak tím poukazujeme na někoho, jehož jméno nám je dosud neznámé.

Stejně tak Matka Véda zná vše poznané Nejvyššího Já (vše poznané Nejvyššího Já/nirguna je Prakrti/saguna/Poznání). Ona shromáždí jména a formy světa a ustanoví ´místo setkání/střetu ´ (pozn. J.N.: To je pochopení saguna/poznání, kde jsou ponechány mnohá jména a formy světa a přicházejí společně jako zkušenost jedné formy a místa.), jenž je zrozeno z nirguny a dá mu jméno. A třebaže to nirguna Já není, protože ona je za (tzn. je skrytá uvnitř této zkušenosti saguny), a třebaže nemá žádné jméno, je důkazem jména a ´místa setkání´ saguny. To je popis toho, jak Matka véd poskytuje pochopení ´Toho Znalce, jenž je za elementy´, jemuž nelze přidělit žádné jméno ani místo. To je velká služba, prokázána Matkou véd.

Nyní popíšu, jak může toto dosažení ´za elementy´ prostoupit pět elementů. Nebo přesněji, co je těmito pěti elementy a co je toto ´za elementy´? Zde je zapotřebí jemné rozjímání. Mezi pěti elementy je tím nejhrubším a posledním element země. Země značí prach či špínu; tento celý svět není nic než prach. Když o tom přemýšlíme, potom chápeme, že jakmile je spálena mrtvola, pak se přemění v prach, z něhož se stane voda, která se promění v oheň, a ten se stane větrem. Jestliže takto pokračujeme, pak se to na konec stane tím, co je ´za elementy´, tedy Nejvyšším Já. Vše, co vidíme ve světě – všechny stromy, kameny, hory, budovy, obilí, ošacení, a všechny substance, které dohromady tvoří tělo, to vše vychází z prachu, existuje jako prach a nakonec je zničeno a stane se prachem.

Co dalšího je třeba dodávat? Zvířata a ptáci, hmyz, červi a i lidé jsou pouze prach. Z prachu se urodilo obilí a z něho pak krev, a z ní tekutina k plození/semeno, z něhož je stvořen člověk. Tento prach je ´linií lidstva´, ale uvnitř toho všeho je originální Puruša. A jak tu potom může být tento ´příběh´ vytvořený poznáním, když je toto prokázáno? Toto poznání je pouze prach!

Pán Šankara udělil svému žákovi Bhasmasurovi dobrodiní a slíbil mu: „Ať už položíš ruku na hlavu komukoliv, promění se každý v prach, a ty tímto pochopíš, že všichni nejsou nic než prach.“ Kdybyste si vysvětlovali tuto legendu o Bhasmasurovi bez rozmyšlení, potom by Šankara, velký Bůh bohů, a dobrodinec lidstva, tímto udělil svému žákovi takovou laskavost, jež přemění svět na popel! Potom by měl být tento žák označen jako „Brahman, démon“ – ničitel celého světa. A byl by i za velkého hlupáka, kdyby nepochopil, že se toto dobrodiní jednou obrátí proti němu.

Avšak pokud je význam tohoto příběhu chápán tím způsobem, že celý svět je ve své podstatě jen prach, jak potom může být Šankara Bohem, když nemůže přenést tuto zkušenost na svého oddaného? (pozn. J.N.: Podle příběhu Šankara musel zajít za Višnuem, aby mu pomohl). A jestliže se jeho oddaný snaží umístit svou ruku na hlavu Boha, jak pokračuje tento příběh, pak jak to lze chápat? Takže jaký je potom význam Šankary, jenž uděluje svému žákovi takové dobrodiní?

Šankara udělil svou vlastní laskavost „umístěním ruky na hlavu“ Bhasmasury/oddaného, jenž tak mohl pochopit Já. A Bhasmasura poté vyvinul velkou snahu a úsilí ve své praxi, aby dosáhl tohoto pochopení Já. A tak Višnu, jenž je uvnitř své schopnosti (antah-karana) poznávání (tj. poznání neboli Já jsem On), přikázal Bhasmasurovi, aby si dal svou ruku na svou hlavu, a Bhasmasura se tak přeměnil sám v prach (Já neexistuji), čímž přivodil toto přímé pochopení Já. To znamená, že pochopení přišlo do jeho vlastní mysli. Jedině pokud je to takto vysvětleno, pak tento příběh dává smysl.

Ten, kdo je moudrý, dojde díky jemnému rozlišování k pochopení, že pravou přirozeností všeho je pouze prach, a nemusí nic ve světě, plném zvláštních a rozmanitých forem, ničit. Bungalov není v kteroukoliv dobu nic jiného než prach. Pokud je to pochopeno až poté, kdy je bungalov srovnán se zemí a všechny sutiny jsou naskládány na velkou hromadu, potom to je pochopení nevědomého dítěte. Avšak vy, moudří lidé, můžete pochopit, že skutečnou přirozeností bungalovu je prach i v tento okamžik a nemusí dojít k jeho zbourání.

Bhasmasura byl předtím, než obdržel dobrodiní, jako nevědomé dítě. Přinesl popel z pohřbených mrtvol, a Šankara ho vysypal na jeho tělo. Takže byl jako nevědomé dítě, které chápe pouze po zničení bungalovu, že byl prach, neboť pochopil, že tělo je pouze prach až poté, když umřelo a bylo spáleno.

Ale od Šankary dostal toto dobrodiní: „Ať už položíš svou ruku na jakoukoliv věc, dokonce i na živou, víš, že to je pouze prach.“ To byla přítomnost Višnua uvnitř jeho schopnosti poznávání (pozn. J.N.: Pochopením ´já jsem za elementy´ zůstáváte jako toto ´poznání´) a prostřednictvím toho měl přímou zkušenost, že i během života je i on sám pouze prach. Nakonec, aniž by se něco muselo rozřezat, polámat či spálit, bude snadno pochopeno, že Poznání a hrubé, viditelné věci uvnitř světa, jsou jen a jen prach.

Říká se: „I když nechodíte nikomu na svatbu, měli byste alespoň chodit na pohřeb, neboť v tom je velká zásluha.“ Co se tím míní? Svatba učiní z jednoho dva; je to chvíle, kdy jeden vstupuje do duality. Jít na pohřeb znamená být umístěn do země/špíny. Potom i jedno (forma) zmizí a zůstává pouze ne-dvojnost. Proto dualita je hřích a ne-dvojnost je zásluha. 

Ve světě jsou rozdílnosti vytvořeny mnoha způsoby: rozdíly uvnitř stejného objektu, uvnitř stejného druhu a rozdíly mezi různými druhy. Navzdory všem těmto rozdílnostem můžete za předpokladu, že důkladným následováním tohoto „principu Jednoty“ pomocí přesvědčení/buddhi spálíte vše a proměníte to v prach, získat velké zásluhy a dosáhnout cíle na této stezce Nejzazšího Dosažení.

Element země je nejpevnější forma vody a ve vodě je tou hrubou částí právě element země. Jak tu může být tuhá/hrubá voda? Pochopíte to, když se voda stane ledem. Loď Titanic plula po moři a pevná forma vody, tedy kusy ledu, prorazily tuto loď a poslaly ji ke dnu, kde je dodnes utopená. Víte o tom, ne? Nedávno vědci objevili metodu, jak z ropy vyrobit pevnou hmotu (plast). Tak co je na tom, když se i voda stane tuhá?

Proto je tato pevnost země obsažena uvnitř elementu vody. Teplo je ochlazeno a zpevní své skupenství, a tak se stane vodou. Takže voda je uvnitř ohně, když se zpevní. Každý z pěti elementů se může jevit rozdílně vzhledem k oddělené příčině a následku, ale všechny se sloučí v celek a jsou pouze jedním elementem, a to větrem. Toto bylo nedávno vědci dokázáno, když použili své neživé a hmotné nástroje.

Bůh/Íšvara je za/před elementem větru. Buddhi může dosáhnout úrovně Poznání/saguna, ale nemůže pochopit to, co je za tím, a tak se zastaví. Tomu se říká agnosticismus (pozn. př.: Agnostici věří tomu, že nelze nic, co je existencí či přirozeností Boha nebo mimo hrubohmotný projev, poznat). Jak může intelekt pochopit to, co je mimo jeho hranice a co ho řídí? Toto je přirozený, Sebe-osvětlující Znalec Já, který je za elementy a je Znalcem svého vlastního já. Živoucí princip je pohybem toho, co je ´za elementy´, a to se nazývá vítr. Existují dva druhy vzniklého větru – studený a horký. Když se studená část uvnitř větru zpevní, stane se vodou a voda teče směrem dolů. Horká část  je velmi lehoučká, a proto je jemná. Tento vítr je podporou světla a ohně a proudí směrem nahoru. Když se proud vody směřující dolů znehybní, dojde k vytvoření země.

Přesto i ´nehybná´ země se otočí kolem své osy o asi třicet dva mil během jednoho nádechu a výdechu. Jak by mohlo docházet k takové rychlosti bez (použití) životního principu? Země vyprodukuje všechny druhy potravy, a proto je všude odhalen projev tohoto živoucího, hybného principu/čajtanja. Voda je rovněž tímto principem, a proto se nazývá ´životem´. Je taktéž jasné, že oheň a vítr jsou zcela nutné pro zachování veškerého života, což dokazuje, že i tyto dva elementy jsou tímto principem.

U lidí a dalších živých bytostí je živoucí princip jasně patrný, avšak v neživých objektech není jeho podstata už tak zřejmá. To není následek či chyba tohoto živoucího principu, ale chyba a dopad omezujícího konceptu/upadhi. Sledujte vodu, jak tryská z fontány. Voda tryskající z fontány je energická a aktivní. To je důsledek konceptu/formy fontány. A v nádrži se nehybná voda zdá být hustá a klidná. To je důsledek konceptu nádrže. Ve skutečnosti voda není ani pouze hybná, ani pouze nehybná.

Stejně tak tato jedna forma živoucího principu prostupuje veškerou živou a ne-živou přírodou/stvořením. Tento živoucí princip je díky schopnosti poznávání příčinou vnímání/živosti v člověku, ale v dalších (neživých) objektech, protože v nich není přítomna tato schopnost poznávání, tu je neživost.

Neživost a živost (neschopnost a schopnost vnímat objekty) jsou vlastnosti vzájemně relativní. Pohyb/běh buvola ve srovnání s pohybem/během koně je pomalý. Pohyb koně ve srovnání s pohybem jelena je pomalý. Pohyb jelena ve srovnání s pohybem větru je pomalý. Popravdě žádný z těchto živých tvorů není ne-živý a všichni jsou ve své podstatě živoucím principem, ale ve vzájemném porovnání je jeden pomalý a druhý velmi aktivní.

Co lze odvodit z tohoto příkladu? To, že všechny elementy (země, voda, oheň, vítr a prostor) jsou ve vzájemném vztahu klidné či pohyblivé. Avšak příčina není odlišná od následku a v souladu s tím se z tohoto živoucího principu zrodilo hrubé a jemné tělo a pět elementů a jejich jemné protějšky jsou ve své přirozenosti čistě jen tímto živoucím principem. Když tento živoucí princip (čajtanja či Poznání nebo Existence) elementů dokonale rozpoznáte a pochopíte, pak se o vás říká, že „Pějete zpěv védánty.“

Jinak můžete říkat: „Na každém místě, všude je Poznání Brahman.“ Bylo toto Brahman správně pochopeno? Ve kterém směru je třeba se dívat, aby byla spatřena tvář Brahman? Je to směrem na sever či na jih? Tyto věci nejsou pochopeny lidmi, kteří prohlašují, že pochopili. Existují stovky védántistů, kteří ihned poté, kdy nakladatelství vydá nové védántské písmo, neváhají a ihned ho celé přečtou. Jelikož nebyly odseknuty matoucí zádrhele jejich mysli, tak i když se před zahájením četby/studia písma chovali zdrženlivě, nyní poté, kdy si přečetli, že „Vše je jedno“, zcela nesprávně pochopili učení védánty, a začali jednat bez zábran, čímž však nenalezli žádné štěstí nejen v tomto světě, ale i ve světě za/před. Kvůli těmto neživým knihám se tedy chovají bezohledně.

Avšak mnohem horší jsou ti, kterým se říká „pandité/učenci“, kteří jsou jako arogantní, zlí duchové, toužící ovládnout lidi a přimět je chovat se také bezohledně. Ti, kdo čtou tyto knihy, jednají bez zábran, ale tito zlí duchové, lačnící ovládnout druhé, nejen že zabíjí ty, kteří číst dokáží, ale i velké množství těch, kdo číst nedokáže. Ukazují lidem chybný směr a matou je a pod rouškou dharmy (pozn. J.N.: Dharma má mnoho významů, například systém uctívání; potřeba nalézt svou pravou přirozenost; úkol, ctnost, univerzální zákon, atd.) učí lidi, jak posílit svou protřelost/světáckost.

 „Ctihodný“ brahmánský kněz ukáže na kalendář a řekne své paní: „Dnes je ékadáší“ (příznivý den pro půst a pokání; tento den je vždy dvakrát za měsíc). Popadne pár mincí a odejde z domu. Jak byste měli držet půst a jíst během tohoto dne ékadáší? Jaký je význam tohoto svátku? Jestlipak odhalil kněz tento význam a podělil se o něj se svou paní? Kdyby ho znal, pak by jí ho řekl, ne? Ale když jdete k Sadguruovi a zeptáte se ho, on vám bez váhání vysvětlí, že pojmem ´jezení´ se myslí zkonzumování hrubého a pohyblivého světa, přičemž tu zůstane ten/to, co je ´za elementy´. Svůj svátek ékadáši (půst) náležitě a úplně oslavíte tehdy, když vaše přesvědčení/buddhi přebývá v tomto stavu. Když přesvědčení/buddhi zůstává v blízkosti s tím, co je ´za elementy´, pak to je pokládáno za postění (pozn. J.N.: Upasava značí postit se: upa je blízko, vas – přebývat). Když tam vaše přesvědčení/buddhi přebývá, pak i když zhltnete kupu rýže a deset velkých bochníků chleba, přesto držíte navždy půst.

Je tu další brahmánský kněz, který řekne ostatním: „Dnes je purnima, den úplňku, a tak bych vám měl (za odměnu) provést půdžu Satja Nárájana (pozn. J.N.: tento rituál půdži je pokládán za ten nejdůležitější). Potom budou všechny vaše touhy splněny a na konec odejdete na místo bohů!“ Zatímco mluví o plodech uctívání, rychle sáhne po rýži, datlích, mandlích, finanční odměně za provedení půdži a nabere si ještě s sebou sladkosti. Potom ještě při odchodu odsekne nepoškozené listy banánovníku od stonku, které měly být použity jako podnosy pro jídlo po půdži, a strčí si je pod ruku a odchází. A nakonec ještě podotkne: „Nevyhazujte stonky, já si je pak vezmu. U nás doma totiž využíváme mízu z nich k výrobě placek/papadam. Ty si vezmu zítra.“ Vidíte, jak se tento kněz takto mazaně sám pozval na zítřejší událost! Nyní se oddanému, který se zúčastnil půdži Satja Nárájana mohou či nemusí splnit jeho touhy, ale je pravda, že touhy „ctihodného“ brahmánského kněze byly rychle vyplněny!

Ale Sadguru vám vysvětlí, aniž by za to chtěl cokoliv zaplatit, že uctívání pravého/Satja Nárájany značí mít přesvědčení/buddhi, které je zbavené jakékoliv touhy. Čtyři těla jsou jako čtyři nohy podstavce, na kterém je uctívání prováděno. Avšak On je oddělen od čtyř těl a dovolávání se během uctívání Nárájany je zakoušením toho, že tento Nárájana je (mé) Já. To je uctívání vaší vlastní pravé formy/svarúpy neboli Satja Nárájana . Když je vaše uctívání právě takové, pak je to den úplňku, a po skončení tohoto uctívání jsou všechny sladkosti, které byly nabídnuty, snězeny, neboť jsou jako svůdná potěšení světa. Zničením potěšení odejde uctívatel do světa bohů, a když tam přebývá, pak se oddaný Poznání stává Bohem.

„Ctihodní“ brahmánští kněží nazývají Boha mnoha jmény; někteří ho oslovují jako Baladži, jiní mu říkají Íšvara, další Déva/pravý Bůh a jiní zase Satčitánanda. A my ho můžeme nazvat Satja Nárájana , Šéša  Nárájana nebo jako neproniknutelný oceán vědomé Blaženosti neboli zdroje Blaženosti či Višnua. Někteří to označují jako ´studnice štěstí´ či jako ´otec a pán Bohyně Rukhumy (tj. Vitthoba)´ a jiní jako Ašti-bhati-prija.

Tato jména odkazují na jasné a zřetelné ´původní slovo´ neboli Poznání, či to, co se objevuje před hrubým světem. Ale co s Ašti-bhati-prijou (pozn. J.N.: Ašti značí bytí, bhati znamená vědění či osvětlení, a prija je milovaný). Jaký je význam slova prija, což v překladu značí milovaný, či nejdrahocennější? Co znamená, když je někdo označen jako milovaný? Milovaná bytost je ta, ke které chováme největší úctu, a o kterou nejvíc pečujeme. Je to pro nás ta nejmilejší a nejdrahocennější bytost. Tuto zkušenost mají všichni. Pro manžela je jeho rodina těmi nejbližšími. Avšak ve skutečnosti je žena tou nejbližší osobou, proto je více milována než ostatní příbuzní. Ten, kdo je pro nás tou nejmilovanější osobou, je ten, kdo má k nám o trochu blíže než ostatní. Nyní v tomto případě určete, kdo je potom tím ´nejbližším a nejdražším´ a nejmilovanějším ze všech? To je zapotřebí přezkoumat.

Komu připadají cenné všechny ty úspěchy a požitky ve světě? Komu je drahá žena a děti? Je tu pouze jedna odpověď: „Velká láska, kterou věnujeme druhým, je popravdě všechna určena jen pro nás.“ To je věta, kterou řekl světec Jagnjavalkja Majtréjovi. Jestliže nás postavení bungalovu stojí tisíce rupií a jeho komfortní vybavení další tisíce a někdo nám řekne, že uvnitř se usídlil duch, pak je naše spokojenost narušena. Nově postavený bungalov opustíme a pronajmeme si daleko menší domek, do kterého se přestěhujeme. Každý tvrdí, že láska, kterou matka chová ke svému dítěti, je tou největší láskou, ale pokud během porodu doktor řekne těhotné ženě, která toho předtím tolik obětovala a naslibovala Bohu, jen aby mohla otěhotnět, že je dítě v jejím lůně zablokované (pozn. př.: tento text je z roku 1928, kdy se ještě neprováděly porody tzv. císařským řezem v případě komplikací běžným způsobem) a nelze ho vyndat, žena mu tak dá souhlas k tomu, aby dítě rozsekl a odstranil, kus po kuse, a jí tím zachránil život.

Manžel miluje svou ženu, protože je užitečná, a láska ženy k muži tu je pouze proto, že je manžel užitečný pro ní. Syn se nazval „Átmanem otce“, což znamená, že otec miluje syna stejně, jako miluje své vlastní Já/Átman. A také se říká, že byste neměli pohlédnout do tváře tomu, kdo nemá žádného syna. Tak velká důležitost je kladena na to mít v rodině syna. Proč je toto ´vlastnictví´ otištěno na syna? Protože až nám bude hodně let, bude to on, kdo se o nás postará a umožní nám prožít šťastné stáří, a až umřeme, syn provede rituál zvaný šraddha, aby potěšil bohy a tím nás zachránil od nekonečného koloběhu života a smrti. Synové nám jsou tedy ku prospěchu, a proto je milujeme!

Třebaže muž řekne, že má syna, ve skutečnosti se chlapec narodil z matčina lůna. Avšak červ ve střevech je k muži (přiblížen) mnohem blíž než jeho syn, a byl vyprodukován z jeho vlastního tenkého/tlustého střeva v břiše. Není proto muži mnohem bližší než jeho vlastní syn? Ale jakmile se dozví, že v jeho střevech je umístěn plod tohoto tzv. syna, okamžitě si vezme patřičný lék, a předčasně se ho zbaví, ukazuje mu pouze okraj záchodové mísy. Otec se zdrží políbení tohoto syna, který se narodil z jeho střev, a není ani připraven pohlédnout do jeho tváře!

Jaký je pro to důvod? Tento syn mu není vůbec k užitku. Vůbec není důležité, zda nám něco patří či to patří někomu jinému. Jestliže to je užitečné pro nás a přináší nám to radost, pak i kdyby to nebylo naše, dáváme tomu svou lásku. Ale pokud je něco příčinou utrpení, i když to je naše vlastní, odepřeme tomu svou lásku. Z toho plyne, že to je pro naše vlastní štěstí, že milujeme všechny věci, které jsou od nás oddělené.

Toto slovo ´naše´ se doteď vázalo na toho, kdo vidí toto hrubé tělo a chápe: „Já jsem pouze toto tělo“ a kvůli tomuto přivlastnění v podobě ´moje´ se všechny další věci stávají drahocenné. Třebaže jsme To Samojediné uvnitř Poznání, přesto kvůli tomuto chápání ´mé´ a ´moje´ se toto tělo stalo tím nejdražším.

V tomto těle tím nejbližším a nejcennějším jsou oči. Kdyby měla nastat situace a někdo by byl dotázán, kterou z lidských částí (včetně všech končetin a ostatních částí těla) by byl ochoten pro přežití obětovat, řekl by, že kromě očí jakoukoliv část. Bez očí jste zcela slepí, takže oči jsou těmi nejužitečnějšími orgány. Ale pokud je poškozen mozek a člověk by mohl upadnout do stavu šílenství, tak aby se tomu vyhnul, je připraven obětovat i oči, protože ´oči přesvědčení/buddhi´ jsou daleko blíže než pouhé fyzické oči. Pokud by však došlo k tomuto stavu šílenství v poškozeném mozku a doktor by navrhnul operaci, avšak s určitým rizikem, že pacient může ztratit svůj život, pak by otec syna/pacienta s nemocným mozkem řekl: „Pane doktore, to nechci, protože život je to nejcennější. I když vypadá můj syn jako šílenec a chová se bláznivě, nechte ho žít.“

Jaký závěr z toho lze vyvodit? Je to život neboli ´hybný/živoucí princip´, Já/Átman džívy neboli toto ´já jsem´, které je mi nejbližší a nejdražší. To je mimo všechny pochyby.

 

Přednáška ke knize Jóga Vasištha, 28.4. 1928

 

Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Siddharaméšvar Maharádž Ki Džej

 

Další kapitoly z knihy ´Konečné dosažení - 2. díl Sulabha Vedanta Lahari´ budou postupně přidány v "Textech na pokračování"

Překlad: Aleš Adámek