Zpívání bhadžanů v Praze - do září 2019

  • od října 2019 do května 2020 zpívání v Úterý od 19h - 21h.
    Místo konání:  Klub MalýVelký strom,
  • Praha - Dobrovskeho 16, Praha 7,

    zast. tramvaje Letenské naměstí

Sraz:  v 18:50h

Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Sampradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

2019      

26.11. Klub MalýVelký strom

     

3.12.  Klub MalýVelký strom

     

17.12. Klub MalýVelký strom

     

31.12. Klub MalýVelký strom

     

 

     

Info: Aleš (tel. 777050958) a Martin (tel. 725219468)

Další informace o bhadžanech



Nová kniha:

obal_vidznana.jpgVyšla kniha Sadgurua Nisargadatta MaharadžeVidžňána. Zmizení pocitu bytí“. Titul je souhrnem 159 nirupan, které v jazyce maráthí zaznamenal Maharadžův oddaný Dinkar Kshirsagar a do angličtiny je přeložil Maharadžův dlouholetý překladatel Mohan Gaitonde. "Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. Nejde o to někam odejít či něco dělat. Vy už To, co chcete realizovat, jste. Nejde o to, že byste se měli něčím stát, ale o to, abyste se ustálili ve svém ryzím bytí. Samotný váš zájem o tyto promluvy naznačuje, že se ve vás rodí Sebepoznání."

Kniha vyšla v nakladatelství dybbuk.


Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

76. Vím, že nic nevím, je pravé poznání (z knihy Já Jsem To)

26. 10. 2015 - Martin

Maharádž: Vezměme si lidské tělo. Zdá se, že uvnitř těla je pozorovatel a vně těla je svět, který je pozorován. Pozorovatel a jeho pozorování, stejně jako pozorovaný svět, vznikají a zanikají současně. A za tím vším je prázdnota. Tato prázdnota je stejná pro všechny.
Tazatel: To, co říkáte, se zdá jednoduché, ale ne každý by to takto řekl. Jste to jen vy sám, kdo mluví o trojici pozorovatel, pozorování a pozorované a o prázdnotě, která je za nimi. Já vidím jen svět, ve kterém je vše obsaženo.

M: I „já jsem"?
T: Ano. „Já jsem" je tu proto, že tu je svět.
M: A svět je tu proto, že tu je „já jsem".
T: Ano, je to tak i tak. Nemohu od sebe svět a „já jsem" oddělit, ani je překročit. Nemohu říci, že něco je, dokud to nezakouším, tak jako nemohu říci, že něco není jen proto, že to nezakouším. Můžete mi říci, co je to za zkušenost, díky níž mluvíte s takovou jistotou?
M: Znám sám sebe takového, jaký jsem – mimo čas a prostor, bez příčiny. Vy sám sebe neznáte, protože jste časem a prostorem pohlcen, tak jako jste pohlcen ostatními věcmi.
T: Proč jsem jimi tak pohlcen?
M: Protože jste jimi zaujat.
T: A proč vzniká toto zaujetí?
M: Kvůli strachu z bolesti a touze po radosti. Radost znamená konec bolesti a bolest je koncem radosti. Radost a bolest se prostě neustále vzájemně střídají. Zkoumejte ten bludný kruh, dokud nezjistíte, že stojíte mimo něj.
T: Nepotřebuji k tomu, abych se z toho kruhu dostal, vaše požehnání?
M: Požehnání vaší Vnitřní Skutečnosti je vám neustále k dispozici. To, že žádáte o požehnání, dosvědčuje, že požehnání už máte. Nedělejte si starosti o mé požehnání, ale dělejte to, co vám říkám. Důkazem upřímné opravdovosti budou vaše činy, nikoliv to, že budete očekávat požehnání.
T: V jakém směru mám být opravdový?
M: Vytrvale zkoumejte vše, co se dostane do zorného pole vaší pozor-nosti. Postupně se toto pole bude rozšiřovat a zkoumání prohlubovat, dokud nezačne být spontánní a neomezené.
T: Takže realizace je podle vás výsledkem cvičení? Každé cvičení se přece odehrává v rámci omezení, která přináší fyzická existence. Jak by to mohlo vést ke zrodu neomezeného?
M: Jistě, mezi cvičením a moudrostí nemůže být žádná příčinná spojitost. Ale cvičení hluboce ovlivňuje překážky, které moudrosti brání.
T: Jaké jsou to překážky?
M: Jsou to chybné představy a touhy vedoucí k chybným činům a způsobující vysílení a oslabení mysli a těla. Odhalením a opuštěním všeho nepravdivého odstraníte překážky, které brání tomu, aby mohla skutečnost vstoupit do vaší mysli.
T: Já dokáži rozlišit dva stavy mysli: „já jsem" a „svět je", které vznikají a zanikají současně. Lidé říkají: „Já jsem, protože je svět." Zdá se, že vy říkáte: „Svět je, protože jsem já." Které z těchto dvou tvrzení je správné?
M: Ani jedno. Obě tvrzení jsou v rámci času a prostoru ekvivalentní. Za tím vším je věčnost.
T: Jaký je vztah mezi časem a věčností?
M: Věčnost zná čas, ale čas nezná věčnost. Veškeré vědomí se opírá o čas, a proto se mu věčnost jeví jako nevědomá. Ale věčnost je ve skutečnosti tím, co vědomí umožňuje. Světlo září v temnotě. Ve světle není temnota viditelná. Nebo to můžete vyjádřit jinak – v nekonečném oceánu světla vyvstávají mraky vědomí – tmavé a omezené, vnímatelné jen díky kontrastu vůči svému pozadí. Tohle jsou ale jen pokusy o vyjádření něčeho velice jednoduchého, ale naprosto nevyjádřitelného.
T: Slova mají sloužit jako most, po kterém se dá přejít.
M: Slovo vypovídá o stavu mysli, nikoliv o skutečnosti. Řeka, dva břehy a most přes řeku – to vše je pouze v mysli. Pouhá slova vás za mysl nemohou dostat. Musíte mít nezměrnou touhu po pravdě nebo absolutní víru v Gurua. Věřte mi, že neexistuje žádný cíl ani cesta, po které lze k cíli dojít. To vy jste ten cíl i cesta, nic jiného kromě vás není. Jediné, co potřebujete, je pochopení. A pochopení znamená rozkvět mysli. Strom je trvalý, ale květy a plody přicházejí v příslušných ročních obdobích. Roční období se mění, ale strom nikoli. Vy jste ten strom. V minulosti na vás vyrostlo nespočetně větví a listí a v budoucnu jich může být také mnoho, ale vy zůstáváte beze změny. Nepotřebujete vědět to, co bylo nebo co bude, ale to, co je. To z vaší touhy vyvstal celý vesmír. Pochopte, že svět je váš výtvor a buďte svobodný.
T: Říkáte, že svět je dítě lásky. Když si ale uvědomím všechny ty hrůzy, kterých je svět plný, koncentrační tábory, nelidské vykořisťování, jak si mohu myslet, že to je můj výtvor? I když jsem tolik omezený, nemohl jsem přece vytvořit tak krutý svět.
M: Najděte toho, komu se tento krutý svět jeví, a poznáte, proč se jeví tak krutý. Vaše otázky jsou zcela oprávněné, ale nemohou být zodpovězeny, dokud nevíte, čí je ten svět. Abyste pochopil význam nějaké věci, musíte se zeptat toho, kdo ji vytvořil. Já vám říkám toto: Vy jste stvořitelem světa, ve kterém žijete – a jedině vy sám ho můžete změnit nebo zničit.
T: Jak můžete říci, že jsem stvořil svět? Sotva ho znám.
M: Na světě není nic, co byste nemohl znát, znáte-li sám sebe. Když si myslíte, že jste tělo, znáte svět jako soubor materiálních věcí. Když znáte sám sebe jako centrum vědomí, jeví se vám svět jako oceán mysli. A když znáte sám sebe jako to, co jste ve skutečnosti, víte, že svět jste vy sám.
T: To všechno zní velice krásně, ale není to odpověď na mou otázku, proč je na světě tolik utrpení.
M: Pokud budete zůstávat stranou jako nezúčastněný pozorovatel, nebudete trpět. Budete vidět svět jako divadlo, jako to nejzábavnější divadlo.
T: Proboha jen to ne! Tuhle teorii Líla zastávat nechci. Utrpení je tak naléhavé a je všude kolem nás. Považovat utrpení za zábavné představení je pěkně úchylné! Jakého krutého Boha mi to nabízíte!
M: Příčinou utrpení je to, že se vnímající ztotožňuje s vnímaným. Odtud se rodí touha a spolu s ní slepé činy, kdy si člověk neuvědomuje jejich důsledky. Rozhlédněte se kolem a uvidíte, že utrpení je lidský výtvor.
T: Kdyby člověk způsoboval utrpení jen sám sobě, tak bych s vámi souhlasil. Ale díky své hlouposti způsobuje utrpení ostatním. Snící člověk má svou vlastní noční můru a nikdo jiný, kromě něho, netrpí. Ale co je to za sen, který vyvolá spoušť v životě ostatních?
M: Popisů je mnoho a vzájemně si odporují. Skutečnost je jednoduchá – vše je jednota, harmonie je věčný zákon, nikdo není odsouzen k utrpení. Ale když se to pokusíte popsat a vysvětlit, slova selhávají.
T: Vzpomínám si, jak mi Gándhí jednou řekl, že Já není omezeno zákonem nenásilí (ahimsa). Já má možnost na všechno, co je jeho projevem, seslat utrpení, aby zjednalo nápravu.
M: Na úrovni duality to tak může být, ale ve skutečnosti je tu pouze zdroj, sám o sobě temný, který umožňuje, aby vše zářilo. Je nevnímatelný, ale umožňuje vnímání. Je nepocítitelný, ale způsobuje cítění. Je nemyslitelný, ale způsobuje myšlení. Je nejsoucí, ale dává zrod bytí. Je to nehybné pozadí všeho pohybu. Jakmile se tam dostanete, budete doma kdekoli.
T: Jestliže tím jsem, co způsobilo, že jsem se narodil?
M: Vzpomínky na minulé nenaplněné touhy si polapí energii, která se projeví jako jedinec. Když se baterie vybije, jedinec umře. Nenaplněné touhy jsou přeneseny do dalšího zrození. Sebeztotožnění s tělem vytváří stále nové touhy, které neskončí, dokud člověk tento mechanismus zotro­ čení jasně nepochopí. Jasné pochopení je osvobozující, protože nemůžete opustit touhy, dokud jasně nepochopíte jejich příčiny a následky. Neříkám, že se rodí tentýž jedinec. Jedinec zemře a zemře navěky. Ale jeho vzpomínky a v nich obsažené touhy a strachy přetrvávají. Poskytují energii pro nového jedince. Skutečnost se toho nijak nezúčastňuje, ale umožňuje to díky tomu, že dává světlo.
T: Můj problém je následující. Jak jsem pochopil, je každý zážitek sám o sobě skutečností. Je tady – v prožívání. Jakmile ho ale začnu zkoumat a ptát se, kdo to prožívá, kdo je pozorovatel a tak dále, je už zážitek pryč a jediné, co mohu zkoumat, je pouhá vzpomínka na zážitek. Nemohu prostě zkoumat přítomný okamžik – teď. Neuvědomuji si přítomnost, ale jen minulost. Když si něco uvědomuji, nežiji ve skutečnosti v přítomnosti, ale jen v minulosti. Může existovat opravdové uvědomování si přítomného okamžiku?
M: To, co popisujete, není vůbec uvědomění, ale jenom přemýšlení o zážitku. Skutečné uvědomění (samvid) je stavem čistého, nezúčastněného pozorování, bez sebemenšího záměru cokoli s pozorovanou událostí dělat. Vaše myšlenky a pocity, slova a činy mohou být také součástí pozorované události. Vy to vše nezaujatě sledujete v plném světle jasného pochopení. Dokonale chápete, co se odehrává, protože se vás to nedotýká. Může to vypadat jako nějaká chladná lhostejnost, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jakmile jste v tomto stavu, zjistíte, že milujete to, co vidíte, ať už to má jakoukoli podstatu. Tato bezvýhradná láska je prubířským kamenem uvědomění. Pokud tu není, znamená to, že se o situaci jen zajímáte z nějakých osobních důvodů.
T: Dokud je tu bolest a radost, člověk se musí zajímat.
M: A dokud je tu vědomí, bude tu i bolest a strach. Proti bolesti a stra-chu nemůžete bojovat na úrovni vědomí. Abyste je překročil, musíte překročit vědomí, což je možné jedině tehdy, když se díváte na vědomí jako na něco, co se děje vám, a ne ve vás – jako na něco vnějšího, cizího, přidaného. Potom se od vědomí osvobodíte a budete skutečně samostatný a ničím nerušený. A to je váš pravý stav. Vědomí je jako svrbící vyrážka, která vás nutí, abyste se podrbal. Samozřejmě, že nemůžete vystoupit z vědomí, protože samotná tato myšlenka je ve vědomí. Ale pokud se naučíte dívat se na své vědomí jako na druh nějaké horečky, osobní a soukromé, ve které jste uzavřen jako kuře ve své skořápce, potom tento váš postoj vyvolá krizi, která skořápku prorazí.
T: Buddha řekl, že život je utrpení.
M: Musel tím myslet, že veškeré vědomí je bolestné, což je zřejmé.
T: A je smrt osvobozením?
M: Ten, kdo si myslí, že se narodil, se strašně bojí smrti. Naproti tomu pro toho, kdo opravdu zná sám sebe, je smrt šťastnou událostí.
T: Hinduistická tradice říká, že utrpení přináší osud a osud je zasloužený. Podívejte se na ty strašlivé kalamity, ať už přírodní nebo způsobené člověkem, záplavy a zemětřesení, války a revoluce. Můžeme být tak troufalí a myslet si, že každý trpí kvůli svým vlastním hříchům, o kterých nemá ani tušení? Ty miliony trpících – jsou to snad samí zločinci, kteří jsou po zásluze potrestáni?
M: Musí člověk trpět jenom za své vlastní hříchy? Copak jsme opravdu od sebe odděleni? V tomto obrovském oceánu života trpíme za hříchy druhých a kvůli našim hříchům trpí i oni. Je jasné, že zákon rovnováhy vždy zvítězí a nakonec budou všechny účty vyrovnány. Ale v průběhu našeho života jeden na druhého hluboce působíme.
T: Ano, jak říká jeden básník: „Žádný člověk není ostrov."
M: V pozadí každého zážitku je Já a jeho zaujetí zážitkem. Říkejte tomu touha nebo láska – na slovech nezáleží.
T: Copak mohu toužit po utrpení? Mohu snad úmyslně chtít bolest? Nejsem snad jako člověk, který si vyrobil měkkou postel, aby se mu dobře spalo, ale potom na něj přišla noční můra a on sebou hází a křičí ze spaní? To, co vytváří noční můry, jistě nemůže být láska.
M: Veškeré utrpení je vyvoláno sobeckou odděleností, izolovaností a nenasytností. Jakmile je příčina utrpení odhalena a odstraněna, utrpení zmizí.
T: Je možné, že odstraním příčiny svého utrpení, ale druzí budou trpět dál.
M: Abyste porozuměl utrpení, musíte překročit bolest a radost. Vaše vlastní touhy a strachy vám brání utrpení porozumět a pomoci tak ostatním. Ve skutečnosti nejsou žádní ostatní a pomůžete-li sobě, pomůžete tím i všem ostatním. Pokud vás utrpení lidstva opravdu znepokojuje, musíte nejprve zdokonalit jediný nástroj pomoci, který máte – sebe sama.
T: Neustále říkáte, že jsem stvořitel, udržovatel a ničitel tohoto světa, všudypřítomný, vševědoucí a všemohoucí. Když o vašich slovech uvažuji, říkám si, jak je možné, že v tom mém světě je tolik zla.
M: Není žádné zlo, není ani žádné utrpení; na světě je všemu nadřazeným principem láska k žití. Podívejte se, jak všechno lpí na životě, jak drahá je každému existence.
T: Na plátně mé mysli se bez konce střídají další a další obrazy. Nemám v sobě nic trvalého.
M: Jen se na sebe podívejte trochu pozorněji. Je tam plátno – to se nemění. Také světlo svítí stále stejně. Jenom film mezi nimi se pohybuje a vytváří na plátně obrazy. Tomuto filmu můžete říkat osud (prarabdha).
T: Čím je osud tvořen?
M: Příčinou nevyhnutelnosti je nevědomost.
T: Jaká nevědomost?
M: V první řadě je to neznalost sebe sama. Dále neznalost pravé povahy věcí, jejich příčin a následků. Díváte se kolem sebe bez porozumění a považujete zdání za skutečnost. Myslíte si, že znáte svět a sebe sama – ale je to jenom vaše nevědomost, která vám dovoluje říkat „já vím". Začněte s tím, že si přiznáte, že nic nevíte. Nic nemůže pomoci světu více, než když odstraníte svou nevědomost. Potom nemusíte dělat nic konkrétního, abyste světu pomáhal. Samo vaše bytí je pomocí, ať už něco děláte či nikoli.
T: Jak lze poznat svou nevědomost? Abych ji poznal, musím už mít poznání.
M: Přesně tak. To, že si přiznáte: „Já jsem nevědomý", je samo o sobě úsvitem poznání. Nevědomý člověk si neuvědomuje svou nevědomost. Mohli bychom říci, že nevědomost vlastně neexistuje, protože ve chvíli, kdy ji člověk spatří, nevědomost zmizí. Proto bychom ji mohli nazývat neuvědomělost nebo slepota. Nic z toho, co vidíte kolem sebe nebo v sobě, neznáte a nerozumíte tomu. A navíc si neuvědomujete, že to neznáte a že tomu nerozumíte. Opravdové poznání, poznání pokorného srdce, je v tom, že víte, že nic nevíte.
T: Ano, Kristus říkal: „Blahoslavení chudí duchem."
M: Můžete to vyjádřit jak chcete. Faktem je, že poznání může být vždycky jen poznáním nevědomosti. Víte, že nic nevíte.
T: Bude mít nevědomost někdy konec?
M: Co je špatného na nevědění? Nepotřebujete všechno vědět. Bohatě stačí, když víte jen to, co vědět potřebujete. Ostatní věci se o sebe postarají samy, aniž byste musel vědět jak. Důležité je, že vaše nevědomost nejde proti tomu, co je vědomé, že tu je sjednocení na všech úrovních. Vědět není zase tak moc důležité.
T: To, co říkáte, je správné psychologicky. Ale pokud jde o znalost druhých, o znalost světa, tak mi to, že vím, že nic nevím, není moc platné.
M: Jakmile jste vnitřně sjednocený, přichází vnější poznání samovolně. V každém okamžiku svého života víte přesně to, co vědět potřebujete. V oceánu univerzální mysli je obsaženo veškeré poznání – je vám k dispozici. Většinu z toho nikdy nebudete potřebovat vědět, ale je to vaše tak jako tak. Stejně jako s poznáním je to i s vašimi schopnostmi. Cokoli, co cítíte, že je potřeba udělat, se dozajista stane. Bůh je bezpochyby při organi­ zování vesmíru přítomen, ale je rád, když mu s tím někdo trochu pomůže. Je-li pomocník nesobecký a inteligentní, pak jsou mu všechny vesmírné síly připraveny posloužit.
T: Dokonce i slepé přírodní síly?
M: Žádné síly nejsou slepé. Vědomí je síla. Uvědomujte si, co má být uděláno, a ono to uděláno bude. Buďte jenom bdělý – a tichý. Jakmile dosáhnete svého cíle a poznáte svou pravou přirozenost, stane se vaše existence pro každého požehnáním. Vy ani svět o tom možná ani nebudete vědět, ale pomoc z vás bude vyzařovat tak jako tak. Na světě jsou lidé, kteří dělají víc dobrého, než všichni státníci a filantropové dohromady. Vyzařují světlo a mír, aniž by se o to snažili nebo o tom věděli. Když jim druzí řeknou, jaké zázraky udělali, tak jsou sami udiveni. Ale protože nic nepovažují za své, nejsou ani pyšní, ani neprahnou po uznání. Nedokáží prostě chtít nic pro sebe, dokonce ani radost z pomoci druhým. Vědí, že Bůh je dobrý a jsou v klidu a míru.


překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"