Nová kniha:


Tat Tvam Asi / Ty jsi To – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1975 – 1980.  Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.


Paramátman ve všem a v každém – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1954 – 1956. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.


proste_budte_n.jpgJóga Vásištha, nebo též Mahá Rámajána, je starý indický text pojednávající o tom, jak mudrc Vasištha předává princi Rámovi učení o podstatě jedince, světa a Bytí vůbec. Text je plný rozmanitých příběhů, které mají Rámovi ukázat cestu k pochopení či nazření Skutečnosti a naplnění života. Jde o překlad z anglické verze od Svámího Vénkatéšánandy (zkrácené ze sanskrtského originálu přibližně na třetinu) doplněný sanskrtským slovníkem a vysvětlivkami. Kniha má téměř osm set stran, je vázána v pevné vazbě a obsahuje barevné ilustrace. V podobném rozsahu toto dílo dosud česky nevyšlo. Všechny další podrobnosti o knize najdete na stránkách www.samhita.cz.


proste_budte_n.jpgÁtma-bódha neboli „Poznání Já“ je krátké dílo shrnující základní principy učení advaita-védánty. Tradičně bývá připisována Ádi Šankaráčárjovi (8. stol.), ale o jeho autorství se vedou spory. Jestli byl autorem skutečně Ádi Šankaráčárja nebo někdo jiný není pro nás asi až tak podstatné. Důležitý je obsah tohoto textu, kterému je i tradičně přikládána vysoká hodnota. Také Ramana Maharši přeložil tento text ze sanskrtu do tamilštiny (resp. opravil existující tamilský překlad). Překlad ze sanskrtu - David Dostal. Kniha vyšla jen v elektronické podobě a je volně ke stažení: PDF, EPUB, MOBI



Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže - Kapitola 7. – Cesta až do rodné vsi

12. 9. 2015 - Roman

Siddharáma životopisPevně rozhodnut, že bude meditovat, řekl Šrí Mahárádž svému otci: „Teď završím svou sádhanu.“ „Dobrá,“ řekl otec, „ale co uděláš se svou ženou a dětmi?“ Položená otázka byla otázkou praktickou a měla nepopiratelnou sílu. I když věnovat se duchovnímu životu je dobré, znamená to, že nemáme věnovat žádnou pozornost svému životu ve světě? Ale Šrí Mahárádž si s touto věcí nedělal žádné starosti.

Kapitola 7. – Cesta až do rodné vsi

 

Z Bombaje se Šrí Mahárádž odebral nejdříve do Vidžajpuru, kde byla jeho rodina; zůstal tam několik dní, potom odjel do BagévadiBagévadi, kde začal se svým spolužákem Venkataravou saptah měsíce Šrávan. Každého dne přicházelo ve stejnou dobu mezi sto padesáti až dvěma sty oddaných, kteří po tom, co se účastnili obvyklého programu – púdžá, satsang, bhadžany a meditace – obdrželi plamen z árati a prasád. Říkalo se, že popel lampy árati z posvátného místa Bagévadi, smíchaný s trochou tučného mléka a použitý na zranění způsobené zmijí nebo škorpionem, má moc vytáhnout jed; tak velký měl být léčivý účinek tohoto popela. I tímto způsobem dávali Šrí Mahárádž a jeho spolužák v té době růst úctě k učiteli.

Po saptahu se Šrí Mahárádž vydal do Pathri. Měl pět bratrů, kteří se jmenovali úctyhodně: Góvinda, Krišna, Šankar, Mallikarzun a Revansiddha. Zde je příběh minulých let. Jejich matka si přála mít dceru. Šrí Mahárádž se jí ptal:

„Proč chceš dceru?“

„Doma jste jen samí chlapci, mělo by tu být také děvče.“

„Začni tím, že nabídneš Bohu kokosový ořech.“

Když jeho matka přinesla tuto oběť, bylo její přání vyslyšeno. Milovaná dcera dostala jméno Mangamma. Šrí Mahárádž byl tehdy doma; pocítil, že by se měl věnovat meditaci. Meditování mu nejdříve pomáhalo získat objektivní pohled a změřit v této oblasti své schopnosti. Později si položil otázku: „Je opravdu nutné pokračovat dál v meditaci?“ Odpověď na tuto otázku byla, že aby člověk sám sebe poznal, nedá se nic jiného dělat; přesto i realizovaná bytost má meditovat a zpívat bhadžany. Má-li vyučovat oddané, má se chovat jako žák, jinak žáci nebudou přesvědčeni o důležitosti bhadžanů. „Musíte vstoupit do služby praxe a oddat se jí tak, abyste se zcela stali Jedním“. Oddaní mají svým jednáním uctívat toto doporučení Šrí Samarthy Ramdase. Sadguru Šrí Mahárádž se nechoval jinak.

Pevně rozhodnut, že bude meditovat, řekl Šrí Mahárádž svému otci: „Teď završím svou sádhanu.“ „Dobrá,“ řekl otec, „ale co uděláš se svou ženou a dětmi?“ Položená otázka byla otázkou praktickou a měla nepopiratelnou sílu. I když věnovat se duchovnímu životu je dobré, znamená to, že nemáme věnovat žádnou pozornost svému životu ve světě? Ale Šrí Mahárádž si s touto věcí nedělal žádné starosti.

„Co se jich týká, dělejte, co chcete. Já se musím věnovat své sádhaně,“ odpověděl prudce.

Na to otec už nic neřekl. Věděl dobře, že má Šrí Mahárádž nekompromisní povahu. V té době nebylo tak těžké starat se o rodinu, v níž žili všichni pohromadě.

Protože bylo nesnadné najít v jeho velké rodině klid, musel odejít, chtěl-li pokračovat v sádhaně, do domu jednoho džangam lingajata. Paní domu měla jediného syna, který od ní odešel; čas míjel a on se nevracel. Vyprávěla svůj příběh Šrí Mahárádžovi a snažně ho znovu a znovu prosila o milost, aby se její syn vrátil. Šrí Mahárádž jí tuto milost udělil a řekl: „Ať se tak stane.“ A po čtyřech měsících se syn vrátil domů.

O několik dní později se žena pustila do úředního jednání, aby jí bylo vráceno pole, které jí patřilo. Pozvolna se její podmínky života zlepšovaly. Začala být hrdá na to, co vlastní, a chtěla otevřít krámek v místnosti, kde Šrí Mahárádž meditoval. Řekla mu: „Jděte meditovat domů, já si tu chci otevřít krámek.“ Šrí Mahárádž neřekl nic; brzy nato byl krámek otevřen. Jednoho dne prostě seděl Šrí Mahárádž v tomto krámku. Pod jeho židlí byl škorpion se svými mláďaty. Obchodník ho chtěl zabít. Šrí Mahárádž mu to zakázal a řekl: „Vyhlub díru a nech tudy škorpiona utéct“. Obchodník to nepochopil a zahrabal škorpiona v poli. Příští den se Šrí Mahárádž vrátil do krámku a řekl obchodníkovi, aby odkryl díru. Místo škorpiona tu ležela rupie. Nikdo hru Šrí Mahárádže nepochopil.

O několik dní později začal mít obchodník dluhy, utrpěl ztrátu a byl z toho velmi rozčílený. Prohráli soudní proces o pole a nedostali zpět svůj majetek. Šrí Mahárádž byl vyhnán, na místě, kde meditoval, byl otevřen krámek, a to způsobilo úpadek. Obchodník cítil, že to vše byla jeho chyba a měl výčitky svědomí. S pláčem přišel k Šrí Mahárádžovi a prosil ho o odpuštění. Šrí Mahárádž mu řekl: „Jdi do Šolápuru a najdi si tam práci. Vše půjde dobře.“ Po tom, co mu toto Šrí Mahárádž řekl, když mu daroval svou milost, vše se obrátilo k lepšímu.

 

Když někteří lidé ve vesnici viděli předpoklady Šrí Mahárádže ke svatosti a jeho moc, začali ho považovat za svého Mistra. Ale u něho doma jeho velikost nikdo nepochopil. Dá se říci, že je to pravidlo, které platí všude. Okolí ho mělo za mudrce a znalce, ale doma si ho nikdo nevážil. Přílišná blízkost (familiérnost) plodí nenávist.

Jednoho dne přišel do Pathri žák ze Šolápuru, který se jmenoval Rámačandradatta, aby pozval Šrí Mahárádže na návštěvu. Šrí Mahárádž požádal svého bratra Govindarabvu, aby mu na cestu do Šolápuru půjčil povoz s voly. „Žádný vůz není volný, ani jeden,“ řekl bratr, „všech pět je naplněno okurkami a já je musím dovézt na trh, abych je prodal.“ Šrí Mahárádž uctivě trval na svém: „Prosím tě, udělej něco, abych ten vůz byl k dispozici. Přítel chystá program bhadžanů v klášteře Maruti v Šolápuru. Když se tam nevydáme, zabráníme obřadu uctívání!“

Bratr byl tak chtivý peněz, že mu vůz nepůjčil. Velikost světce není v jeho vlastním domě chápána. Temnota pohlcuje lampu šířící světlo. Ale zkušenost lidi vyučí.

Když byla jeho prosba přijata odmítavě, Šrí Mahárádž si pronajal vůz jednoho venkovana a odjel do Šolápuru. Cestou velmi silně pršelo, a když nastala noc, musel se zastavit ve vesnici Kumati. Do Šolápuru dorazil nazítří.

„Proč jsi nepřijel včera?“ ptal se žák.

„Musel jsem se zastavit v Kumati, protože lilo. Ostatně, tak si to přál můj Mistr.“

V té chvíli se objevil Govindarava. Padl k nohám Šrí Mahárádže v naprostém odevzdání a dal se do pláče. „Proč pláčeš?“ zeptal se Šrí Mahárádž. „Odpusť mi, odpusť mi!“ snažně prosil Govinandarava.

„Můžeš mi vysvětlit, co se stalo?“

„Protože jsem tě odmítl, můj vůz s celým nákladem i s voly se utopil ve vodě! Co mám teď dělat? Co zmůžu? Musel jsem kvůli dešti také celou noc stát. Prostě, tak to je. Odpusť mi mou chybu, a pomoz mi, abych měl alespoň malý výdělek,“ snažně prosil Govinandarava.

Když Šrí Mahárádž viděl jeho zkroušený výraz, bylo mu ho líto. Srdce světce je ryzí čistota!

„Malý výdělek? Jdi, vyděláš sto padesát rupií. Sadguru je Všemocný!“

Po této události našel Govinandarava svůj vůz a voly. Prodal svoje okurky a vydělal za ně sto padesát rupií.

 

Šrí Mahárádž zanechal práce manažera a zůstal ve své rodné vesnici. Meditoval patnáct až šestnáct hodin denně.

Stává se, že má-li se projevit jejich význam, jsou světci postihováni těžkostmi. A když se věci staví proti nim, objeví se lesk jejich velikosti. Když třeme šavli o kámen, její čepel se třpytí.

Jednoho dne byl v domě ukraden kufřík, který patřil manželce Šrí Mahárádže. Příštího dne byl den Narak Čaturdaši, svátek světel (Dívali). Sundara šla proto nahoru do pokoje pro kufřík, v němž měla pro děti nové obleky a šperky na zítřejší svátek, ale nikde ho neviděla. A to se muselo stát zrovna v předvečer svátku! Byla proto bez sebe zlostí. Šrí Mahárádž seděl a meditoval. Šla za ním a rozkřikla se: „Pracoval jsi a zajišťoval nás penězi. Opustil jsi svou práci. Zničil jsi můj život. Co jsi to za sádhua? Ostatní kufříky jsou na svém místě, ale můj byl ukraden. Co dám teď dětem na sebe?“

Šrí Mahárádž přerušil svoji meditaci a řekl klidně: „Co je pryč, je pryč. Proč se kvůli tomu rmoutit?“

Když Sundara uslyšela tato klidná slova, zmocnil se jí ještě větší hněv a začala se zuřivě hádat. Když sousedé a ostatní venkované uslyšeli hádku, všichni se u nich seběhli. Šrí Mahárádžovi bylo jasné, že musí manželku rychle nějak uklidnit. Proto řekl sousedům:

„Jestli někdo z vás ukradl kufřík, ať ho raději vrátí! Když ho nevrátí, bude to pro něho velmi zlé!“

Kufřík ukradl jeden muž jménem Bhagappa. Brzy nato přišel o zebu (ásijskoafrické plemeno skotu) a o peníze. Dostal velký strach a klaněl se všem u nohou. „Proč se tak klaníš? Ukradl jsi ten kufřík?“ ptali se ho.

„Ne, přišel jsem o svého zebu“. Viník neuznal svou vinu, ale bylo vidět, že se přetvařuje.

„Vrátíš-li kufřík, najdeš zase svého zebu,“ radili mu lidé.

Náhle uviděl v místě, kde býval kufřík, hady, což ho vyděsilo. Lidé ho ošetřili posvátným popelem, a nabídli Bohu kokosové ořechy. Pak znovu uviděl kufřík. Když nastala noc, odložil svůj lup před domem Šrí Mahárádže. Ráno ho uviděla Rukminí, dcera Šrí Mahárádže. Běžela před dům a volala: „Baba! Našel se náš kufřík!“ Zpráva se roznesla a sousedé se seběhli. Šrí Mahárádž se zeptal: „Kdo přinesl ten kufřík? Řekněte pravdu!“

Bhagappa se dozvěděl, že je Šrí Mahárádž rozzloben. Šel k němu, padl mu k nohám a prosil za prominutí.

 

Jednoho dne šel Šrí Mahárádž na snídani k jednomu oddanému. Zatímco jedl, přišlo dalších deset či dvanáct oddaných na daršan. Ale jídla bylo jen pro dvě nebo tři osoby. Když Šrí Mahárádž viděl, že přišli další žáci, řekl svému hostiteli: „Durvas Muni přišel na snídani.“

„Šrí Krišna (Šrí Mahárádž) je tu! Tak proč se zneklidňovat? Ať Durvas Muni vstoupí!“, řekl hostitel.

„Jseš si jistý, že to opravdu chceš udělat?“ ptal se Šrí Mahárádž se smíchem.

„Má jistota je založena na tvé milosti a na tvém požehnání!“

„Tak dobře. Nechte jídlo přikryté a servírujte ho.“

Všichni oddaní se posadili a dosyta se najedli. Když je jeden z žáků obsloužil a sundal posléze pokličku, viděl, že množství jídla je stejné jako na začátku. Sdělil to Šrí Mahárádžovi, který odpověděl: „Teď už tu Annapurna (Bohyně jídla) nezůstane!“ Nikdo nerozuměl smyslu té tajemné věty a Šrí Mahárádž ji nijak nevysvětlil.

V den úplňku Marghaširša chodí statkáři společně snídat do přírody. U příležitosti takového dne se lidé sešli na poli, ale nebylo dost jídla. Jedna žačka to sdělila Šrí Mahárádžovi. „Nedělej si starosti. Měj jídlo schované tady pod těmi košíky; dostaneš odtamtud tolik, kolik bude třeba“, ujistil ji Šrí Mahárádž. Chvíli na to rozdala všem dostatek jídla.

 

Jindy, během pobytu v Pathri, se šel Šrí Mahárádž procházet se svými žáky do polí, která lemovala řeku, aby jedli zrna mladého sorga. Náhle se objevil starý muž. Když Šrí Mahárádž uviděl, že je podobný Gurulingadžangamovi Mahárádžovi, pozdravil ho v domnění, že je to jeho forma, začal se mu klanět a přikázal žákům, aby ho také pozdravili. Za okamžik starý muž zmizel. Šrí Mahárádž řekl: „Tam, kde je otisk světce, je svaté místo.“

„Vy jste také světec. Když se řeka, která před vámi teče, dotkne vašich nohou, stane se svatou,“ řekl jeden žák.

Když to Šrí Mahárádž uslyšel, potěšilo ho to. Za chvíli hladina řeky náhle stoupla a voda se dotkla nohou mistra. Všechny při tom zázraku pojal úžas.

 

Příběh, o kterém budeme vyprávět, se stal, když byl Šrí Mahárádž doma. Jednoho dne mu manželka řekla: „Nikdo nepřijde osm dní do práce. Všichni odjeli na svatbu.“

V tu dobu nebylo možno získat jiné pomocníky, ale práce na polích musela být hotova. Šrí Mahárádž šel tedy na pole sám, a když byl s prací hotov, vrátil se v poledne domů. Sundara řekla:„Přes tvou velkou duchovní práci jsi nebyl osvobozen od záležitostí světa.“

Nazítří přišel do vesnice Pathri mladý pracovník. „Kam jdeš?“ ptal se ho kdosi.

„Chci jít k Siddharámappovi.“

„Pojď pracovat k nám, dáme ti mzdu. Siddharámappa je chudý. Co ti dá?“

„Nechci nic. Budu pracovat na jeho poli. Nepotřebuji peníze,“ odpověděl neuvěřitelný mladý muž a šel ke Šrí Mahárádžovi. V jeho tváři zářilo zvláštní světlo.

„Kdo jsi? Co tu děláš?“ ptala se Sundara.

„Jmenuji se Mahádéva. Přišel jsem k vám na práci. Nepotřebujete pomocníka?“

„To je moc dobře, že jsi přišel. Ale nemůžeme ti dát peníze,“ odpověděl Šrí Mahárádž.

„Přišel jsem pracovat, peníze nepotřebuji.“

Šrí Mahárádž mu dal k jídlu chleba, mléko a ghí. Dal mu také sorgo ze svého pole. Mladý muž zůstal sedět, aniž by něco dělal. Na poli se usadil na „matsari“ tak, že žádný pták nepřišel zobat zrní.

„Co je to za pomocníka, když nepracuje a jen sedí, aniž by něco dělal?“ durdila se Sundara. „Tenhle nedělá opravdu vůbec nic.“

Nakonec si z toho všichni dělali legraci.

„Co dělá, je správné. Nechce si to někdo také zkusit?“

Tak jim všem zavřel Šrí Mahárádž ústa.

Osmého dne ráno mladý muž zmizel. Hledali ho všude, ale nebylo po něm ani stopy. Šrí Mahárádže to velmi zneklidnilo. Vydal se ho hledat a našel ho v lese.

„Proč jsi tak nenadále odešel? Nejsme ti dlužni?“ ptal se Šrí Mahárádž.

Místo mladíka se náhle zjevil Šrí Šankara (Pán Šiva), vesele se na Šrí Mahárádže zasmál, a když mu dal své požehnání, zase zmizel.

 

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

 

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".

 

 

Používáme soubory cookies

Soubory cookies využíváme k analýze návštěvnosti, zapamatování preferencí a zlepšování použitelnosti webu. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko "Souhlasím".

Nastavení Souhlasím

Souhlas můžete také odmítnout.