Zpívání bhadžanů v Praze - do září 2019

  • od října 2019 do května 2020 zpívání v Úterý od 19h - 21h.
    Místo konání:  Klub MalýVelký strom,
  • Praha - Dobrovskeho 16, Praha 7,

    zast. tramvaje Letenské naměstí

Sraz:  v 18:50h

Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Sampradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

2019      
17.12. Klub MalýVelký strom       

31.12. Klub MalýVelký strom

     

14.1. Klub MalýVelký strom

     

28.1. Klub MalýVelký strom 

     

11.2. Klub MalýVelký strom 

     

Info: Aleš (tel. 777050958) a Martin (tel. 725219468)

Další informace o bhadžanech



Nová kniha:

obal_vidznana.jpgVyšla kniha Sadgurua Nisargadatta MaharadžeVidžňána. Zmizení pocitu bytí“. Titul je souhrnem 159 nirupan, které v jazyce maráthí zaznamenal Maharadžův oddaný Dinkar Kshirsagar a do angličtiny je přeložil Maharadžův dlouholetý překladatel Mohan Gaitonde. "Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. Nejde o to někam odejít či něco dělat. Vy už To, co chcete realizovat, jste. Nejde o to, že byste se měli něčím stát, ale o to, abyste se ustálili ve svém ryzím bytí. Samotný váš zájem o tyto promluvy naznačuje, že se ve vás rodí Sebepoznání."

Kniha vyšla v nakladatelství dybbuk.


Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

Jóga Vasištha - 2. kapitola ´O chování adepta´

16. 11. 2014 - Aleš

joga vasisthaVasištha pravil:
S ryzím srdcem, přístupnou myslí a bez závoje pochybností a roztěkanosti si vyslechni výklad o přirozenosti a prostředcích osvobození. Protože dokud nedozraje nejvyšší Bytí k realizaci Skutečnosti, neskončí úděsné útrapy koloběhu zrození a smrti. Není-li tento jedovatý had v podobě nevědomého života překonán teď a tady, bude nadále způsobovat utrpení, které nebere konce nejen v tomto, ale i nespočtu dalších zrození. Lidé by neměli ignorovat příčiny tohoto utrpení. Je však zapotřebí ho překonat moudrými prostředky, které ti Rámo nyní sdělím.

|| Šrí Rám ||

Kapitola druhá
O chování adepta

 

Příběh o Šukovi 

 


Višvamitra řekl:
"Ó Rámo, ty jsi vskutku nejlepší mezi všemi moudrými bytostmi a pro tebe doopravdy nic dalšího k poznání není. Avšak tvé poznání potřebuje potvrzení, podobně jako tomu bylo v případě Šuky, který potřeboval od krále Džanaky potvrdit dosažení Sebe-poznání, aby našel klid, jenž doprovází pochopení."


Ráma se zeptal:
"Svatosti! Prosím pověz mi o tom, jak to, že Šuka nenašel klid navzdory svému poznání a jak tedy klidu později dosáhl?"


Visvamitra řekl:
"Poslouchej, Rámo, přesně ti vylíčím tuto duchovně povznášející příhodu o světci Šukovi, synu Vedavjasi, který nyní sedí vedle tvého otce.
Šuka se stejně jako ty dostal k pravdě týkající se samotné existence až po hluboké kontemplaci a rozpuštění tohoto světa. Přesto však, jelikož se jednalo o jím získané poznání, nemohl to sám sobě potvrdit a kladně si odpovědět – "toto je pravda". Samozřejmě se nacházel ve ´stavu´ naprosté a výjimečné odpoutanosti.
Jednoho dne Šuka přistoupil ke svému otci, Vedavjasovi, a zeptal se ho: "Pane, jak vznikla tato rozmanitost projeveného světa a jak tento svět zanikne?" Vedavjasa mu na tuto otázku důkladně odpověděl, avšak Šuka si pomyslel: "Toto všechno již znám, je v tom snad pro mne něco nového?" Toto vysvětlení na něho neudělalo žádný dojem. Vedavjasa to taktéž vycítil a proto řekl Šukovi: "Můj synu, nevím víc, než co jsem ti řekl, ale je tu král Džanaka, který toho ví víc. Navštiv ho a laskavě požádej o poučení."
Šuka se poté vydal do paláce Džanaky. Jeho příchod strážníci sdělili Džanakovi, ten ho však celý týden ignoroval. Šuka tedy trpělivě vyčkával za branami paláce. Následující týden si ho Džanaka nechal zavolat a pozvat k sobě. Předtím však musel Šuka absolvovat vystoupení tanečnic a hudebního doprovodu, to ho však nechalo chladným. Poté byl uveden do komnaty, kde se ocitl v přítomnosti krále Džanaky, který mu řekl: "Ty sám znáš pravdu, nic dalšího ti tu nemusím říkat." Šuka zopakoval odpověď, kterou dal svému otci, a Džanaka mu odvětil stejným způsobem jako otec. Šuka na to: "Toto již znám, můj otec mi to řekl, písma to rovněž stvrzují, a nyní i vy prohlašujete pravdu, a sice že tato rozmanitost vyvstává kvůli mentálním modifikacím a zanikne, až když tyto modifikace ustanou." Když takto bylo potvrzeno jeho sebe-poznání, získal konečně klid a spočinul v nirvikalpa samádhi."


Višvamitra řekl shromážděným džňaninům (realizovaným bytostem):
"Podobně jako Šuka i Ráma získal nejvyšší moudrost. Nejspolehlivějším znakem našeho dosažení nejvyšší moudrosti je to, kdy nejsme přitahováni k světským požitkům, neboť v nás i jemné sklony (mysli) ustaly. Jsou-li tyto sklony silné, je tu spoutanost; pokud ustaly, je tu osvobození. Světcem je popravdě ta osvobozená bytost, která není strhávána a ovlivňována smyslovými požitky, nemá touhu po slávě, a je bez dalších pohnutek. A prosím tedy džňánina Vasišthu, aby poučil Rámu, a ten byl potvrzen ve své realizaci moudrosti. I my, zde shromáždění, tím můžeme být inspirováni. Toto poučení se zajisté stane vrcholnou moudrostí, která kdy byla v písmech zaznamenána, neboť se jedná o instrukce realizované bytosti udělené vyzrálému a plně odpoutanému studentovi."

Vasištha řekl:
"Zajisté souhlasím a přijímám to. A Rámo, nyní ti sdělím poznání a moudrost, jež mi byla odkryta samotným božským stvořitelem, Brahmou."


Ráma řekl:
"Světče, pověz mi nejprve, proč byl Vedavjasa pokládán za nedostatečně osvobozeného, zatímco jeho syn Šuka byl považován za osvobozenou bytost."


Vasištha řekl:
"Ó Rámo, vzniklo nespočet vesmírů, které později také zanikly. V podstatě nelze spočítat či pojmout ani nesčetné množství vesmírů, které existují v současné době. To vše si lze uvědomit přímo ve vlastním nitru, protože tyto vesmíry jsou výtvory tužeb, které vyvstávají v srdci. Podobně jsou lidskou představivostí vystavěny vzdušné zámky. Lidská bytost vykouzlí celý tento svět ve svém nitru, a zatímco je naživu, den za dnem posiluje tuto iluzi. Mrtví mají zase svůj svět v záhrobí, který je pro ně. Tímto způsobem vyvstávají světy uvnitř světů, podobně jako se nabalují vrstvy rostliny jedna na druhou. Jenže ani svět hmotný, ani módy stvoření nejsou vskutku skutečné. Přesto bytosti mají za to, že jsou skutečné. A celý tento svět (respektive jeho falešné zdání) je vyživován iluzí (představou, že svět je skutečný).
Ó Rámo, v tomto obrovském oceánu veškeré existence se rodí bytosti, které se buď někomu podobají, nebo se od druhých zcela liší. Zmíněný Vedavjasa je dvacátou třetí generací v cyklu tvoření. On a další jemu podobní světci získávají opakovaně nové tělo. V některém těle jsou podobni druhým (světcům), v jiném se od nich zcela liší. V nynějším vtělení je Vedavjasa vskutku osvobozeným světcem. Osvobozené bytosti jsou nesčetněkrát převtělovány a nabývají vztahy s dalšími (světci). Někdy jsou stejní jak ti další, a jindy se jim ve svých znalostech, jednání, apod. vůbec nevyrovnají."

 

Vlastní snaha



Vasištha pokračoval:
"Ó Rámo, voda zůstane vodou bez ohledu na to, zda na vodní hladině jsou či nejsou vlny. Stejně tak moudrost džňánina (realizované bytosti) zůstává beze změny, a je jedno, jaké vzezření má. Rozdíl je pouze z pohledu nevědomého diváka. Proto si, Rámo, vyslechni, co ti nyní řeknu. Toto poučení zajisté odstraní temnotu nevědomosti.
Vše, co je v tomto světě získáno, je získáno pouze díky vlastnímu úsilí; když někoho potká nezdar, přijde se na to, že to bylo způsobeno nedostatkem praxe. To je zřejmé, avšak to, co se nazývá osud, je smyšlené a nepřijatelné.
Praxe je touto mentální, verbální a tělesnou činností, která je dobře popsána v písmu na základě instrukcí realizovaných bytostí. Právě jen díky tomuto úsilí se Indra stal králem nebes, Brahma stvořitelem a další božstva vládci svých území.
Vlastní praxe je dvojího druhu: první se vztahuje na minulá zrození a druhá k současnému zrození. První (z minulých zrození) účinně klade odpor té druhé (v nynějším zrození). Osud není nic jiného než vlastní praxe minulého zrození. V tomto vtělení dochází k neustálému konfliktu mezi těmito dvěma; a ta silnější převládá.
Klamem je podněcována ta praxe, která se liší od příkazů písma. Je-li tu nechuť k uskutečnění vlastní praxe, měl bys to prošetřit, a poznat, zda tu dochází k takové pošetilé činnosti. Pokud se tak opravdu děje, pak by se tato chyba měla okamžitě napravit. Neexistuje síla, která by byla větší než správná činnost konaná v přítomnosti. Proto bys měl nalézat oporu ve vlastní praxi, zatnout zuby, a překonat zlo dobrem a osud (pohromu) přítomnou praxí.

Líný člověk je horší než osel. Nikdy by ses neměl poddat lenosti. Snaž se získat plné osvobození vědom si faktu, že život se každým okamžikem krátí (podobně jako odliv při ústupu). Hledající by se proto neměl oddávat hnusu, jakým je smyslové potěšení, jako červ vychutnávající si hnis. Říká-li někdo: Osud mne nutí to udělat", pak je hloupý, a bohyně štěstí (štěstěna) ho opustí. Získej proto díky vlastnímu úsilí moudrost a pak shledej, že tvá snaha má vlastní vyústění v přímé autentické realizaci pravdy.
Kdyby přestal existovat tento úděsný zdroj zla zvaný lenost, žil by na zemi někdo negramotný a nuzný? Je to kvůli dosud přítomné lenosti, že lidé žijí jako zvířata, v bídných a nuzných podmínkách."


Valmiki řekl:
"V tuto dobu nastal čas k večerní modlitbě a tak se shromážděné osazenstvo rozešlo."

Vasištha druhý den pokračoval ve své promluvě:
"Rámo, co zaseješ, to sklidíš. Toto je význam vlastního úsilí, rovněž známé jako boží osud. Jsou-li lidé postiženi utrpením, naříkají: „Běda, jaké mne postihlo neštěstí" nebo „Proboha, pohlédněte na můj osud". Obojí značí jedno a to samé. To, co se označuje jako osud či „vůle boží“, není nic jiné než konání či vlastní úsilí z minulosti. Současnost je mnohem účinnější než minulost. Opravdovými hlupáky lze nazvat ty, kdo se spokojí s plody svého minulého úsilí, které pokládají za vůli boží, a neprovádějí tudíž žádnou praxi, a ani neusilují v současnosti o změnu.
Jestliže vidíte, že vaše současná snaha je nějakým způsobem zmařena osudem (neboli vůlí boží), měli byste pochopit, že je dosud chabá. Slaboch a hlupák vidí ruku prozřetelnosti, když je konfrontován se silným a mocným protivníkem, a snadno se mu vzdá.
Stává se, že někdo obdrží velký zisk bez sebemenšího úsilí. Například podle starodávných praktik vybere speciální ´královský´ slon žebráka v davu lidí, a ten se stane vládcem celého království poté, kdy král náhle zemře, aniž by předtím jmenoval svého nástupce. Tento výběr (žebráka) není rozhodně náhodný a ani se nejedná o určitý druh božího činu, ale o plody úsilí vykonaného žebrákem v minulém zrození.
Někdy se stane, že úsilí farmáře přijde zcela na zmar poté, kdy úrodu smete krupobití. Nepochybně byla síla krupobití větší než farmářova snaha a tak by měl příště vyvinout ještě větší snahu. Neměl by truchlit nad nevyhnutelnou ztrátou. Proč se denně nermoutí z nevyhnutelnosti smrti, je-li takový žal oprávněný? Moudrý člověk by měl zajisté vědět, čeho je možné vlastním úsilím dosáhnout a čeho nikoliv. Je však hloupé, přisuzuje-li někdo vše, co se děje, vnějšímu konateli, a říká: „Bůh mne pošle do nebe či do pekla“, nebo „On (vnější konatel) mne nutí dělat to či ono“. Této nevědomé a hloupé osobě je dobré se vyhnout.
Měl by ses osvobodit od hodnocení typu „rád – nerad“, a praktikovat správně. Tím dojdeš k nejvyšší pravdě vědom si faktu, že vlastní úsilí samotné je jiný název pro vůli boží. Smějeme se fatalistům odevzdávajícím se osudu. Jedině to úsilí je správné, které vyraší ze správného poznání projevujícího se ve tvém srdci. Toto poznání je možné nalézt v písmu a jednání světců.


Vasištha pokračoval:
Ó Rámo, opravdový hledající by měl mít zdravé tělo a mysl osvobozenou od trápení. Musí zcela usilovat o Sebe-poznání, aby se tu znova nenarodil. Tato snaha má trojí podklad – vnitřní probuzení v inteligenci, rozhodnutí v mysli a fyzickou činnost.
Vlastní praxe se opírá o tyto tři principy – poznání písma, poučení od učitele (Gurua) a vlastní zkušenost. Osud (neboli boží řízení) do toho nevstupuje. Proto ten, kdo touží po spáse, by měl pomocí vytrvalé snahy převést nečistou mysl na ryzí úsilí – to je skutečná podstata všech svatých textů. Realizovaná bytost (džnánin) zdůrazňuje: „Kráčej neustále po takové stezce, která vede k věčnému dobru.“ A moudrý hledající ví, že plody praxe budou takové, jak intenzivní je jeho vlastní snaha, a ani osud či bůh to nemůže určit jinak. Opravdu, jen vlastní úsilí je zodpovědné za vše, co zde člověk dostane. Když je na dně a topí se v neštěstí, tak aby ho lidé utěšili, říkají mu, že to je jeho osud. Tyto příklady jsou přeci samozřejmé: Chce-li někdo vycestovat do ciziny, pak se zkrátka vydá na cestu, a chce-li někdo utišit svůj hlad, pak si vezme jídlo; toto přeci není kvůli osudu. Nikdo nespatřil onen osud či boha, ale každý zakusil, jak dobrý či zlý čin vede k dobrému či špatnému výsledku. Proto již od mládí by lidé měli usilovat o své pravé dobro (spásu) horlivým a inteligentním studiem písma, udržováním společenství učitele (Gurua), a prosazením správné praxe.
Osud či boží řád není nic než obyčej, který si lidé zvykli pokládat za pravdu jen proto, že se opakovaně považoval za správný. Je-li bůh či osud vskutku ustanovitelem všeho na světě, jaký význam potom má jakákoliv činnost (dokonce i mytí, mluvení či dávání), a koho by měl kdo vlastně učit? Ne. V tomto světě je vše kromě mrtvoly činné a všechny činnosti přinášejí příslušné výsledky. Nikdo nikdy neviděl existenci božího osudu či božího řádu. Člověk, aby se ospravedlnil, má ve zvyku říkat: „Osudem či boží vůlí jsem donucen udělat to či tamto“, to však není pravda. Například jestliže astrolog předpoví rodičům, že se z jejich syna stane slavný učenec, značí to, že se tento mladík stane učencem bez náležitého studia? Ne. Proč potom věříme v boží vůli? Rámo, světec Višvamitra se stal Brahmarišim díky vlastnímu úsilí; my všichni jsme získali Sebe-poznání jedině vlastní praxí. Proto se vzdej fatalismu a věnuj se vlastní praxi."


Ráma se zeptal:
"Pane, jsi vskutku znalcem pravdy. Prosím, řekni mi, co lidé myslí pod pojmy bůh, osud, daivam (sanksrtké slovo pro osud)."


Vasištha odvětil:
"Sklízením plodů vlastního úsilí lidé zakoušejí buď dobré či špatné výsledky minulých činů. To se nazývá osud (daivam). Lidé rovněž pokládají za osud to, co je pro takové výsledky charakteristické. Když vidíš, že ´tato rostlina roste z určitého semene´, je to pokládáno za čin tohoto osudu. Ale já cítím, že osud není nic než završení (kulminace) vlastních činů jedince.
V mysli člověka je mnoho skrytých sklonů, a tyto tendence dávají podnět k různým činům (fyzickým, verbálním a mentálním). Zajisté platí, že činnosti každého plynou přesně ve shodě s těmito tendencemi. Nemůže tomu být jinak. Takový je průběh činu: čin (jednání) se neliší od nejsilnějšího ze všech skrytých sklonů, a tyto sklony se neliší od mysli, a člověk se neliší od mysli! Nelze jednoznačně určit nereálnost (tudíž i reálnost) kategorií jako je mysl, skryté tendence, čin a bůh, takže moudří lidé se o nich zmiňují obrazně."


Ráma se opět zeptal:
„Světče, je zde vůbec možnost svobodně konat, jestliže se skryté tendence z minulého zrození přesunuly do popředí, a nutí mne, abych podle nich jednal v nynějším zrození?“


Vasištha řekl:
„Rámo, tendence, které se přesunuly z minulých inkarnací, jsou dvojího druhu: čisté a nečisté. Ty čisté tě dovedou k osvobození, a ty nečisté přivolávají potíže. Ty jsi vskutku samotné vědomí, nikoli tupá hmota těla. K činu nejsi donucen ničím (nikým) jiným než sám sebou. Proto můžeš svobodně pěstovat a upřednostňovat čisté latentní sklony na úkor těch nečistých, které je třeba postupně opustit, a mysl od nich pozvolna odvrátit, aby nedošlo k prudké reakci. Dobré sklony posiluješ jejich podporováním a častým používáním a nečisté slábnou jejich nepoužíváním. Brzy tak budeš zcela zaměstnán projevováním dobrých sklonů ve správných činnostech. Poté, kdy takto překonáš silný vliv zlých sklonů, budeš se muset vzdát i těch dobrých. Potom zakusíš nejvyšší Pravdu spolu s Poznáním vycházejícím z dobrých sklonů.


Vasištha pokračoval:
Vesmírný řád, který lidé pokládají za osud (boha), se postará, aby každé úsilí bylo náležitě odměněno. Je založen na všudypřítomné a všemohoucí vševědoucnosti (známé jako Brahman). Vlastním úsilím proto drž pod kontrolou smysly a mysl, která musí být jednobodově zaměřená, čímž dokáže v klidu vyslyšet to, co ti tu říkám. Tento proslov pojednává o osvobození; když si ho vyslechneš spolu s dalšími moudrými adepty, kteří se zde shromáždili, uvědomíš si nejvyšší Bytí, ve kterém není přítomen žal či zkáza. To, co ti vyprávím, mi bylo odhaleno samotným stvořitelem Brahmou v dřívějších dobách.
Rámo, všude přítomné vševědoucí či univerzální Bytí věčně září ve všech bytostech. Jakmile v tomto vesmírném Bytí vyvstane vibrace, dojde k zrození pána Višnua, podobně jako když vyvstane vlna na zneklidněné hladině oceánu. Z Višnua došlo k zrození Brahmy, stvořitele, jenž začal tvořit nespočet rozličností živé i neživé přírody, živých tvorů a neživých věcí v celém vesmíru. A vesmír byl opět takový, jaký byl před svým rozpadem.
Tvořitel poznal, že všechny živé bytosti ve vesmíru podléhají nemocem a smrti, bolestem a utrpení. V jeho srdci vyvstalo soucítění, a začal hledat způsob, jak se dostat z tohoto utrpení. Načež ustanovil poutní místa a vznešené vlastnosti jako je prostota, dobročinnost, pravdomluvnost a správné jednání. Avšak ty byly nedostatečné; poskytovaly totiž jen dočasnou úlevu a ne konečné osvobození od utrpení.
Napadlo ho tedy přivést mne na svět. Přitáhl mne k sobě a přehodil přes mé srdce závoj nevědomosti. Okamžitě jsem zapomněl na svou totožnost a pravou přirozenost. Byl jsem zoufalý. Úpěnlivě jsem prosil stvořitele Brahmu, svého otce, aby mi ukázal cestu, jak se dostat z této mizérie. Tím, jak jsem byl ponořen ve svém zoufalství, nebyl jsem schopen cokoliv dělat, a tak jsem jen úpěnlivě prosil o pomoc.
Můj otec vyslyšel mé prosby a odhalil mi pravé poznání, které okamžitě rozptýlilo závoj nevědomosti, který on sám přese mne přehodil. Stvořitel mi potom řekl: „Můj synu, zakryl jsem poznání a pak ti ho odkryl, takže můžeš nyní zakusit jeho velkolepost; jen díky tomu budeš nyní schopen pochopit lopotu nevědomých bytostí a dokážeš jim pomoci.“ Nyní jsem tu a toto nejvyšší poznání mne již do konce tvoření neopustí.


Vasištha pokračoval:
A tak tomu je teď, stejně jako tomu bude po každou epochu, kdy mne a několik dalších světců přiměje Stvořitel znovu se zde objevit za účelem duchovního osvícení všech. A aby Brahma (Stvořitel) zajistil řádný průběh vykonávání světských povinností všech lidí, přivedl na svět také vladaře (krále), kteří spravedlivě a chytře vládnou svému území. Jenže tito panovníci se časem stejně nakazí chtíčem po moci a potěšení. Jejich rozdílné střety zájmů vedou k válkám mezi nimi. Nakonec je z toho začne hryzat svědomí a vyhledají světce, aby jim sdělili duchovní poznání a odstranili jejich nevědomost. V minulých dobách měli ve zvyku obdržet tuto moudrost a uchovávat ji v srdci, proto je toto učení známé jako Radža-vidja neboli královské poznání.
Ó Rámo, ve tvém srdci se objevila nejvyšší forma odpoutanosti, jež vniká díky ryzí schopnosti rozlišování. Má větší hodnotu než odpoutanost způsobená nějakou vnější příčinou či naprostý odpor. Tato odpoutanost je tu nepochybně díky milosti Gurua. Když v někom plně vyzraje schopnost rozlišování, potká ho milost Gurua přesně ve chvíli, kdy v něm je vytvářena tato odpoutanost.
Dokud v srdci adepta nezazáří nejvyšší moudrost, točí se dál v tomto kole zrození a smrti. Prosím, vyslechni si můj výklad nejvyšší moudrosti s plně soustředěnou myslí.
Tato moudrost zničí celý les nevědomosti. Lidé se potulují po lese nevědomosti a nutně trpí zmatkem a zdánlivě nekonečným žalem. Měli by proto navázat kontakt s osvíceným učitelem a klást mu se správným postojem patřičné otázky, čímž se dozví, co je třeba. Potom se učení, které si vyslechnou, stane nedílnou částí jejich bytí. Hlupák se bez úcty k učiteli ptá na nepodstatné otázky a ještě větším pitomcem je ten, kdo učení mistra odmítne. Realizovaným mistrem není zajisté někdo, kdo odpovídá na zbytečné otázky hloupému tazateli.
Ó Rámo, ty jsi vskutku nejlepší mezi všemi hledajícími adepty, neboť v tobě vznikla nejvyšší forma odpoutanosti díky náležitému rozjímání o pravdě. S jistotou vím, že to, co se ti chystám sdělit, pevně zakoření ve tvém srdci. Opravdu by měl hledající s optimismem usilovat o to, aby zavládla v jeho srdci moudrost, neboť nelze spoléhat na mysl, která je nevypočitatelná jako opice. A je rovněž nutné vyhýbat se společnosti hlupáků.
Rámo, existují čtyři strážci brány u vchodu do Říše skutečné Svobody (Mokša). Jsou jimi:

  1. sebe-ovládání, 

  2. horlivé sebe-dotazování, 

  3. spokojenost, 

  4. dobrá společnost.


Moudrý adept (hledající) by měl se zapáleností rozvíjet přátelství s těmito čtyřmi strážci nebo alespoň s jedním z nich.

Vasištha pokračoval:
S ryzím srdcem, přístupnou myslí a bez závoje pochybností a roztěkanosti si vyslechni výklad o přirozenosti a prostředcích osvobození. Protože dokud nedozraje nejvyšší Bytí k realizaci Skutečnosti, neskončí úděsné útrapy koloběhu zrození a smrti. Není-li tento jedovatý had v podobě nevědomého života překonán teď a tady, bude nadále způsobovat utrpení, které nebere konce nejen v tomto, ale i nespočtu dalších zrození. Lidé by neměli ignorovat příčiny tohoto utrpení. Je však zapotřebí ho překonat moudrými prostředky, které ti Rámo nyní sdělím.
Pokud zcela skoncuješ se soužením (samsára) opakovaného klamu, budeš zde žít jako Bůh, Brahma či Višnu! Je-li klam rozpuštěn a dojde-li k realizaci pravdy díky sebe-dotazování neboli pátrání po vlastní pravé přirozenosti, pak se tento svět stává příbytkem dokonalé spokojenosti. Dojde k tomu poté, kdy je mysl v klidu a všechny její rušivé myšlenky (vlny) odezní. Pak je cítit proud nepřetržité harmonické radosti. A srdce je naplněno blaženou spokojeností absolutna a uvědoměním nejvyšší pravdy.
Realizovaná bytost nemá co (dalšího) získat a čeho se stranit. Není potřísněna vadami či nedostatky. Je navždy nedotčena životními strastmi. Ani se nezjevuje, ani nezaniká, i když se v očích pozorovatele zdá, že se objevuje a odchází. I náboženské povinnosti shledává jako zbytečné. Není již ovlivňována sklony z minulosti, neboť pro Ni ztratily svou sílu a impuls. Její mysl se vzdala své roztěkanosti. Realizovaná bytost (džnánin) spočívá v blažené spokojenosti, jež je její základní přirozeností. Tato spokojenost je možná pouze díky Sebe-poznání. Nic dalšího adepta k úplné spokojenosti nepřivede. Proto by se měl každý adept neustále věnovat Sebe-poznání, to jediné je jeho povinností.
Ten, kdo nevěnuje pozornost svatému písmu a svatým (realizovaným) mistrům, nemůže Sebe-poznání získat. Jeho hloupost je daleko zhoubnější než všechny nemoci, které ho mohou ve světě potkat. Proto by měl každý oddaně studovat toto učení, které ho dovede k Sebe-poznání. Kdo si opatří a prostuduje toto písmo, neupadne opětovně do temné jámy nevědomosti. Rámo, chceš-li se osvobodit od utrpení samsáry (opakujícího se klamu), obdrž blahodárné poučení od mistra (světce), a jsi svobodný.“

 

O chování adepta

 

 

Vasištha pokračoval:
„Aby hledající překročil skličující oceán samsáry, měl by se uchýlit k tomu, co je věčné a neměnné. Jen ten je nejlepší ze všech, jehož mysl spočívá ve věčném. Z toho důvodu je plně vyrovnaný, zdrženlivý a v naprostém klidu. Vidí, že potěšení a utrpení se navzájem střídají a likvidují. V jeho poznání je usebranost a klid. Avšak ostatní, kdo to nechápou, spí (jakoby) v hořícím domě.
Ten, kdo získá moudrost ´Věčného´ ještě v tomto životě, je navždy osvobozen od samsáry a v nevědomosti se již nezrodí. Někdo by mohl zpochybnit, zda taková neměnná pravda vůbec existuje! Pokud by platilo, že neexistuje, pak by nikdo nepřišel k újmě po prozkoumání přirozenosti života; hledání věčnosti tlumí sklíčenost způsobenou změnami v životě. Pokud však platí, že neměnná pravda existuje, pak podaří-li se vám ji poznat, získáte trvalé osvobození.
Věčné není získáno pomocí rituálů a obřadů, ani uskutečněním poutí či nahromaděním bohatství. Jedině podrobením si mysli a pěstováním a rozvíjením moudrosti je možné ´Věčné´ získat. Proto každý – bohové, démoni, polobozi či lidé by se měli neustále (ať už při chůzi, v lehu či sedu) pokoušet podrobit si mysl a usilovat o sebeovládání, což jsou plody moudrosti. Je-li mysl čirá, vyrovnaná, zbavena falešných představ či přeludů, klidná, uvolněná a prosta žádostí, netouží po něčem a ani nic nezavrhuje. Toto je sebeovládání či podrobení mysli – jeden ze čtyř strážců brány, o kterých jsem se zmínil dříve, vedoucí k osvobození.
Vše, co je dobré a příznivé, proudí ze sebeovládání. Všechno zlo je rozehnáno právě sebeovládáním. Žádný zisk, žádné potěšení ve světě či v nebi se nemůže vyrovnat radosti plynoucí ze sebeovládání. Radost, kterou můžete zakusit v přítomnosti vyrovnané bytosti (s dokonalým sebeovládáním) je nesrovnatelná. Každý ji spontánně důvěřuje. Nikdo k ní nechová odpor (dokonce ani démoni a zlí duchové).
Sebeovládání je nejlepší lék na všechny nemoci, ať už fyzického či mentálního rázu. Když tu je sebeovládání, pak i trpké jídlo, které jíte, chutná lépe. Ten, kdo je obrněn sebeovládáním, není zraněn sklíčeností.
Zdrženlivý a s naprostým sebeovládáním je ten, kdo během poslouchání, dotýkání, vidění, čichání nebo chutnání není radostí bez sebe či sklíčený z toho, co je považováno za příjemné či odporné. Ten, kdo nazírá na všechny bytosti stejně a kdo ovládá smysly prahnoucí po potěšení a pocity sklíčenosti, je vyrovnaný adept schopný naprostého sebeovládání, jehož nepřepadají ani přehnaně radostné nálady, ani pocity plné nenávisti, a i když žije mezi lidmi, není jimi podobně jako spící člověk nijak ovlivněn a zasažen. 


Vasištha pokračoval:
Dotazování (druhý strážce brány k osvobození) by mělo být prováděno inteligencí pročištěnou studiem písma. Dotazování (po své přirozenosti) by mělo být nepřetržité. Tímto sebe-dotazováním se inteligence stane ostrá (jako nástroj dokonalého rozlišování) a schopná uvědomit si nejvyšší skutečnost; proto je samotné dotazování nejlepší léčivý prostředek na dlouhotrvající nemoc zvanou samsára.
Moudrý adept pokládá sílu, intelekt, praktičnost a vhodnou činnost za plody dotazování. Vskutku, království, prosperita, radost jakož i konečné osvobození – to vše jsou plody dotazování. Duch dotazování nás chrání před pohromami, jež postihují tupého hlupáka. Došlo-li k otupení mysli v důsledku nepřítomnosti dotazování, pak se i chladivé měsíční paprsky stanou vražednými zbraněmi a dětinská představivost vytvoří zlého ducha v každém temném koutu. Tudíž duše hlupáka nevyužívajícího možnosti dotazování je jen skladištěm strastí. Bez dotazování dochází k činům, které škodí nejen vám, ale i ostatním. Zanedbáním dotazování přivoláte mnoho psychosomatických nemocí. Proto je třeba vyhýbat se společnosti tupých lidí opomíjejících dotazování.
Moudré bytosti, u kterých je natrvalo probuzen duch sebe-dotazování, prozařují svět, potěší a rozradostní každého, kdo s nimi přijde do styku, rozptýlí zlé duchy vytvořené nevědomou myslí, a neustále si uvědomují faleš smyslových potěšení a objektů skýtajících tato potěšení. Rámo, ve světle dotazování je možné realizovat věčnou a neměnnou skutečnost; tato skutečnost je Tím nejvyšším, co lze realizovat. S Ní již nebudeš mít touhu získat něco dalšího či potřebu něco zavrhnout. Tato realizovaná bytost je osvobozena od klamu a připoutanosti. Není ani nečinná ani stále ponořená v činnostech. Takto osvobozena funguje ve světě.  Na konci života na ni nečeká smrt, nýbrž prožívá naprosto blažený stav osvobození.
Bystré oko duchovního dotazování neztrácí svou schopnost jasného vhledu ani během všech možných aktivit. Opravdu politováníhodný je ten, kdo si nevypěstoval toto bystré oko sebe-dotazování. Je lepší narodit se jako žába plácající se v bahně či červ pachtící se ve hnoji nebo had skrytý v díře, než žít bez oka dotazování. Co je vlastně myšleno tímto dotazováním? Značí to dotazovat se na toto: "Kdo jsem já?" a "Jak vznikla tato iluze (pohroma) samsáry?" To je tím správným dotazováním. Poznání pravdy vyraší právě z tohoto dotazování. S poznáním pravdy přichází i vyrovnanost a dokonalý klid, díky němuž dojde k uvědomění všech útrap a jejich ukončení. Átma-vičara neboli sebe-dotazování není úvaha či analýza, nýbrž přímé nahlížení vlastní přirozenosti.


Vasištha pokračoval:
Spokojenost je další (třetí) strážce brány k osvobození. Ten, kdo vypil nektar spokojenosti, se již nepachtí po smyslovém potěšení; žádný požitek ve světě se nevyrovná této spokojenosti, jež ničí všechny hříchy. Tato spokojenost je ze všech nejsladší.
Co je spokojenost? Zřeknout se všech žádostí po tom, co sami požadujete a vyhledáváte, a také nebýt radostí bez sebe či sklíčen z toho, čeho se vám dostalo bez toho, abyste to vyhledávali či požadovali. Toto je onou spokojeností. Dokud nebudete spokojeni v Já, budete odkázaní k soužení. Ryzost vašeho srdce bude rozkvétat se stoupající se spokojeností. Spokojená bytost, která nic nedrží, vlastní vše.
Satsanga (společnost moudrých, svatých, realizovaných a osvícených bytostí) je další, čtvrtý strážce brány k osvobození. Satsanga zvětší vaší inteligenci, zničí nevědomost a psychologické potíže. Ať už jsou náklady, problémy a překážky stojící vám v cestě jakékoliv, satsanga by neměla být nikdy opomenuta. Neboť satsanga (společnost s mistrem) jediná je vašim světlem na životní cestě. Satsanga je opravdu na vyšší úrovni než všechny další formy náboženských praktik jako je charita, pokání, poutě a provádění náboženských obřadů.
Měli byste rozhodně všemi prostředky, kterými disponujete, provádět uctívání a sloužit světci, jenž realizoval pravdu a v jehož srdci byla rozehnána temnota nevědomosti. Ti, kdo se na druhé straně chovají k těmto realizovaným bytostem neuctivě, si zajisté přivolávají velké utrpení.
Tito čtyři strážci (spokojenost, satsanga, sebe-dotazování a sebe-ovládání) jsou čtyřmi nejspolehlivějšími prostředky, díky nimž může být zachráněn každý, kdo se topí v oceánu samsáry. Spokojenost je nejvyšší zisk. Satsanga je nejlepší společník na cestě k cíli. Sebe-dotazování je největší moudrostí a sebe-ovládání je největší štěstí. Nejste-li schopni využít všech čtyř nástrojů, potom využijte alespoň jeden. Budete-li horlivě praktikovat jeden z nich, další se ve vás následně také uskuteční. Nejvyšší moudrost si vás vyhledá sama. Dokud si neochočíte splašeného slona své mysli pomocí těchto vznešených kvalit, nemůžete pokročit směrem k nejvyššímu; a to ani, kdybyste se stali bohem, polobohem či stromem. Rámo, snaž se tedy všemi možnými prostředky pěstovat a rozvíjet tyto vznešené kvality. 


Vasištha řekl:
Ten, kdo je obdařen kvalitami, které jsem zde až dosud uvedl, je oprávněn dozvědět se to, co se tu chystám vyjevit. Rámo, ty patříš mezi takto způsobilé adepty. Vyslechnout si to bude chtít jen ten, kdo dozrál k vysvobození. Nicméně toto odhalení pravdy může přivést každého k realizaci, i kdyby po ní netoužil, podobně jako světlo svítí na oči i spící osoby. Díky pečlivému studiu tohoto písma se každý zbaví utrpení zrozeného ze samsáry, stejně jako když poznáním zmizí strach vytvořený z falešné představy, že provaz je hadem. Strach se automaticky vytratí s poznáním, že provaz je provazem a ne hadem.
Toto písmo se skládá z 32 tisíc sanskrtských dvojverší. První část (kapitola) známá jako Vajragja Prakaranam (kapitola ´O odpoutanosti´) sděluje čtenáři poznání pravé podstaty života ve světě. Její pečlivé prostudování pročistí srdce (mysl). Tato kapitola se skládá z jednoho a půl tisíce sanskrtských dvojverší.
Druhá část známá jako Mumukšu Vjavahara Prakaranam (kapitola ´O chování adepta toužícího po osvobození´) se skládá z tisíce sanskrtských dvojverší. V této kapitole je popsáno chování hledajícího.
Poté přichází třetí část Utpatti Prakaranam (kapitola ´O stvoření´), která se skládá ze sedmi tisíc sanskrtských dvojverší. V ní se nachází mnoho podnětných příběhů, které pomáhají objasnit tuto velkou pravdu: „Vesmír, který nikdy opravdu nebyl stvořen, se zdá existovat, a to jen kvůli souhře falešných idejí typu ´já´ a ´toto´.“
Následuje čtvrtá část Šthiti Prakaranam (kapitola ´O existenci´), která se skládá ze tří tisíc sanskrtských dvojverší. Opět pomocí příběhů je tu odhalena pravda týkající se (ne)existence světa a jeho podkladu (živné půdy).
Pak přichází pátá část Upasanti Prakaranam (kapitola ´O ustání (vyhasnutí)´, která se skládá z pěti tisíc sanskrtských dvojverší. Vyslechnutím (neboli prostudováním) této kapitoly ustane klamné vnímání světa, zanechávaje za sebou pouze zbytek nevědomosti.
Poslední, šestá část Nirvana Prakaranam (kapitola ´O osvobození´), se skládá ze čtrnácti a půl tisíce sanskrtských dvojverší. Díky studiu a pochopení této kapitoly je zničena základní nevědomost; a jakmile se všechny druhy klamů a přeludů rozplynou, je tu naprostá svoboda. Takto realizovaná bytost, třebaže dosud má fyzické tělo, žije od něho osvobozena. Je prosta všech tužeb a žádostí, připoutaností a averzí. Je zbavena samsáry (opakující se klam). Je tady a teď oproštěna od démona známého jako egoismus. Tento džňánin (realizovaná bytost) splynula v Jedno s nekonečnem (věčností).

Vasištha pokračoval:
Ten, kdo v sobě zasel semena poznání tohoto písma, brzy získá plody v podobě realizace pravdy. Třebaže slova pochází od člověka, je třeba je přijmout, je-li to výklad pravdy; jestliže se však nejedná o pravdu, odmítněte to, a to i kdyby se mělo za to, že to je boží zjevení. I slova mladého chlapce mají být přijata, jsou-li to slova moudrá; jinak odmítněte každé nepravdivé prohlášení stejně, jako zahazujete odpad, a to i kdyby bylo vyřknuto Brahmou, stvořitelem.
Ten, kdo prostuduje toto písmo a přemítá nad jeho pojednáním, zakouší nepopsatelnou moudrost, pevné přesvědčení a dokonalý klid. Brzy se stane realizovaným světcem, jehož sláva je nepopsatelná.
Světec díky své věčné vizi spatřuje v jedné celistvé (nerozdělené) inteligenci nespočet vesmírů, neboť realizoval a transcendoval Máju čili kosmickou iluzi. Vidí nekonečnost v každém atomu, a proto se ho nedotýká vyvstání a zanikání idejí stvoření. Z toho důvodu je vždy spokojený s tím, co přichází nežádaně a neodmítá to. A nežene se za tím, co mu bylo odebráno a ani se kvůli tomu dál nermoutí.
Toto písmo lze snadno pochopit, protože je obohaceno mnoha zajímavými příběhy. Ten, kdo ho studuje a rozjímá nad jeho významem, nemá zapotřebí podstupovat pokání (askezi), přemíru meditace či opakování mantry; neboť co je většího než osvobození, které je uděleno studiem této knihy? Ten, kdo ji studuje, a pochopí její učení, přestane být navždy oklamáván zdáním světa. Když víte, že v dálce se blížící smrtelně jedovatý had není nic než realistická malba na obraze, nejste tím nijak polekáni. Jakmile bude zdání (vnímání) světa viděno jen jako zdání (a ne svět), přestane vytvářet jak euforii, tak sklíčenost. Je opravdu smutné, že i když existuje kniha jako je tato, lidé přesto nadále vyhledávají smyslová potěšení, jež jim přináší jen velké trápení.
Rámo, když se vykládá pravda někomu, kdo ji dosud sám nezakusil, pomocí názorných příkladů mu ji ještě přiblížíme. Takováto objasnění jsou v písmu používána s konkrétním účelem a skromným úmyslem. Není možné tyto příklady brát doslova, a ani jejich význam úmyslně zveličovat. Je-li toto písmo tímto způsobem prostudováno, pak se svět zdá být snovou vizí. Takový je popravdě účel a smysl názorných příkladů. Nechť si nikdo mylně nevykládá tyto ukázky (názorné příklady) doložené v této knize. Někdo se zvráceným intelektem by to mohl zneužít.


Vasištha pokračoval:
Podobenství mají jediný záměr: uschopnit posluchače k realizaci pravdy, jež je natolik životně důležitá, že jakákoliv uvážlivá metoda použitá za tímto účelem je oprávněná, třebaže podobenství samotná mohou být výmysl. Samotná podobenství vylíčená tímto způsobem jsou jen částečně použitelná k realizaci pravdy. Studium písma (a jeho pochopení buď pomocí názorných příkladů, nebo výkladu realizovaného učitele) je nezbytné jen do té doby, dokud si neuvědomíte pravdu sami.
Opakuji, že studium by mělo pokračovat, dokud nedojde k realizaci pravdy; neměli byste tedy přestat s výjimkou naprostého osvícení. Nedostatečné poznání písma končí ve zmatku, jenž je horší, než naprosté zatracení. Nerozpoznání existence nejvyššího klidu v srdci a domněnka reality pomyslných (imaginárních) faktorů – k tomu obojímu dochází kvůli nedokonalému poznání a z toho plynoucí zvrácené logičnosti.
Podobně jako je oceán podkladem všech vln, přímá zkušenost samotná neboli přímá zkušenost pravdy takové, jaká jest, je základem všech důkazů. Tento podklad je zakoušející inteligencí, která se sama stává zakusitelem, aktem zakoušení a zkušeností. Zakoušení samotné je fakt; přesto ve stavu nepochopení se zakoušení zdá mít (navíc) zakusitele (subjekt). Moudrost, která je zrozena z ducha dotazování, rozptýlí toto nepochopení, a celistvá (nerozdělená) inteligence (opět) září ve svém vlastním světle. Na tomto stupni se i duch dotazování stává přebytečný a sám se rozpustí.
Stejně jako je pohyb přirozeně obsažen ve vzduchu, je této zakoušející inteligenci vlastní projev (ve smyslu subjektu v podobě jemné vnímající mysli a hrubohmotných objektů, které mysl vnímá). A vnímající mysl, vzhledem k nevědomosti, se domnívá: "Já jsem ten objekt (to tělo)", a tudíž se tím stane. Objekt je zakoušen v subjektu, ne jinak!
Rámo, dokud tato moudrost nevyvstane přímo v tobě, hledej útočiště u mistrů a získej od Nich poznání. Jakmile obdržíš toto poznání od Velkých mistrů, tvoje chování bude odrážet jejich vznešenost; a když takto dozraješ do vznešených kvalit, které Jim náleží, pak se nejvyšší moudrost v tobě sama vyjeví. Moudrost a přijetí vznešeného chování svatých (realizovaných) mistrů si vzájemně vyhovují.“

zde končí druhá kapitola

první kapitolu naleznete zde

 

pokračování příště

 

|| Šrí Rám ||



přeložil Aleš Adámek