Zpívání bhadžanů v Praze - do září 2019

  • od října 2019 do května 2020 zpívání v Úterý od 19h - 21h.
    Místo konání:  Klub MalýVelký strom,
  • Praha - Dobrovskeho 16, Praha 7,

    zast. tramvaje Letenské naměstí

Sraz:  v 18:50h

Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Sampradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

2019      
       

17.12. Klub MalýVelký strom

     

31.12. Klub MalýVelký strom

     

14.1. Klub MalýVelký strom

     

28.1. Klub MalýVelký strom 

     

Info: Aleš (tel. 777050958) a Martin (tel. 725219468)

Další informace o bhadžanech



Nová kniha:

obal_vidznana.jpgVyšla kniha Sadgurua Nisargadatta MaharadžeVidžňána. Zmizení pocitu bytí“. Titul je souhrnem 159 nirupan, které v jazyce maráthí zaznamenal Maharadžův oddaný Dinkar Kshirsagar a do angličtiny je přeložil Maharadžův dlouholetý překladatel Mohan Gaitonde. "Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. Nejde o to někam odejít či něco dělat. Vy už To, co chcete realizovat, jste. Nejde o to, že byste se měli něčím stát, ale o to, abyste se ustálili ve svém ryzím bytí. Samotný váš zájem o tyto promluvy naznačuje, že se ve vás rodí Sebepoznání."

Kniha vyšla v nakladatelství dybbuk.


Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Články

Jóga Vasištha - 1. kapitola ´O odpoutanosti´

1. 11. 2014 - Aleš

joga vasisthaVasištha Jóga

Obsáhlá kniha (768 str.) Vasištha Jóga, kterou do angličtiny přeložil Swami Venkatesananda je nejlepší anglická verze tohoto rozsáhlého díla, které v originále obsahuje asi 32 tisíc sanskrtských dvojverší (6 velkých knih). Nazývá se Jóga Vasištha Mahá Ramajány. Světec Valmiki, autor Šrímad Ramajány, je tím, komu je tradičně připisováno i toto dílo. Je to rozhovor mezi světcem Vasišthou a Šrí Rámou, ve kterém je vyložena advaita (učení nedvojnosti) ve své ryzí podobě. Do tohoto rozhovoru jsou zařazeny rovněž názorné příběhy. Toto rozsáhlé písmo zkrátil před zhruba padesáti lety Swami Venkatesananda do verze, kterou zde postupně budeme zveřejňovat po kapitolách (6. kapitol), a nazval to Vasištha Jóga.
Existuje ještě jedna zestručněná verze tohoto díla, kterou jsem na starším webu advaita.cz prezentoval na pokračování. Neznámý autor v dávné minulosti zestručnil knihu do 230-ti dvojverší, rozdělil je do deseti kapitol a nazval svou práci Jóga Vasištha Sára (Tresť Jóga Vasišthy).
Šrí Siddharaméšvar Maharadž, učitel Šrí Nisargadatta Maharadže, měl velmi v oblibě tuto knihu, a často ji komentoval ve svých promluvách (vyšly pod názvem Amrut Lája 1 a 2). Rovněž Šrí Ramana Mahariši se často odvolával na Jóga Vasišthu. Je to vynikající průvodce k pochopení pro ty hledající, kteří opravdu touží po nalezení Pravdy své přirozenosti. Jedná se vskutku o výtečnou práci, jež je přizpůsobena pro opakovanou četbu a hloubání. Stačí, když si z této knihy přečtete denně 1- 2 stránky a budete mít další hluboká témata k rozjímání o Zdroji vědomí. Proto nám přeji, ať máme dostatek času ke studiu této knihy a hlavně ať máme opravdovou touhu najít Pravdu o Sobě, jež je ukryta hluboko uvnitř nás.

|| Šrí Rám ||

Úvodní modlitba
Chvála (Sláva) té skutečnosti, ve které všechny elementy a neživé i živé bytosti září jako kdyby měly svou nezávislou existenci, a ve které žijí na nějakou dobu a do které se rozplynou.

Chvála (Sláva) universálnímu Vědomí, které je zdrojem zjevně odlišné trojice v podobě znalce, poznání a poznaného, neboli vidoucího, vidění a viděného či konajícího, konání a konaného.

Chvála (Sláva) blažené (absolutní) spokojenosti neboli oceánu blaženého klidu, jenž je životem všech bytostí, jejichž štěstí a vývoj je odvozen od toho, kolik kapiček z tohoto oceánu blaženého klidu na ně dopadne.


1. kapitola
O odpoutanosti


Světec Sutiksna se zeptal světce Agastja:
"Ó Agastjo, vysvětli mi prosím laskavě, co je nápomocné k osvobození, zda práce či poznání?"


Agastja odvětil:
"Vskutku, ptáci jsou schopni létat se svými dvěma křídly: Stejně tak práce společně s poznáním tě dovedou k nejvyššímu cíli osvobození. Ani samotná práce, ani pouhé poznání nemůže vést k osvobození, ale obojí společně vytváří prostředky k osvobození. Vyslechni si nyní příběh, kterým odpovím na tvou otázku. Jednou zde žil svatý muž jménem Karunja. Tento mladý muž poté, kdy prostudoval svaté texty a pochopil jejich význam, se stal lhostejný k životu. Jeho otec Agnivesja si toho všimnul a žádal synovo vysvětlení, proč se vzdal vykonávání si svých každodenních povinností. Karunja mu na to odvětil: "Neuvádí se v písmu, že by měl člověk na jedné straně do konce svého života plnit příkazy uvedené v písmu a na straně druhé, že nesmrtelnost může být uskutečněna pouze zřeknutím se všech činností? Co mám dělat, jsem-li chycen mezi těmito dvěma doktrínami, ó můj otče a Guru zároveň?" Poté, co to dořekl, zůstal v tichosti."


Agnivesja řekl:
"Můj synu, poslouchej. Sdělím ti nyní starodávné poučení. Zvaž poselství, které plyne z příběhu, a pak si dělej, co uznáš za vhodné. Jednou se božská víla jménem Suruci posadila na vrchol hory v Himalájích, když uviděla kolem letět posla Indry, krále bohů. Zeptala se ho, co tam dělá, a on ji informoval o své misii. Řekl: "Světec Aristanemi, který působil v Indrově království, svěřil svou práci v tomto království svému synovi, a odešel na horu Gandhamadana, kde prováděl velmi náročné pokání. Když to Indra zjistil, požádal mne, abych ho navštívil s houfem nymf a přivedl královského světce nazpět do nebe. Ten však chtěl znát přednosti a nedostatky nebe. Odvětil jsem: "V nebi ti nejlepší, průměrní a nejslabší mezi zbožnými smrtelníky obdrží odměny pro ně vhodné, a jakmile se plody jejich příslušných zásluh vyčerpají, vrátí se opět do světa mezi smrtelníky. Světec nepřijal Indrovo pozvání do nebe. Indra mne znovu poslal za ním s žádostí, aby ještě než opětovně zamítne tuto nabídku, vyhledal světce Valmikiho a poradil se s ním. Královský světec byl představen Valmikimu. Zeptal se ho: "Jak nejlépe se lze zbavit koloběhu zrození a smrti?" Valmiki mu na to odpověděl rozhovorem, který proběhl mezi Rámou a Vasišthou."


Valmiki řekl:
"Ten, kdo chová pocit "Já jsem spoutaný, měl bych být osvobozen", a kdo není ani zcela nevědomý, ani osvícený, je oprávněn k studiu písma (resp. knize Joga Vasištha neboli rozhovoru, který měli spolu Ráma a světec Vasištha). Ten, kdo uvažuje o způsobech vedoucích k osvobození uvedených v tomto písmu ve formě příběhů, zajisté dosáhne konečného vyvanutí z opakovaného koloběhu zrození a smrti.
Sepsal jsem příběh Rámy již dříve a poskytl jsem ho drahému studentovi Bharadvajovi. Když šel Bharadvaja na horu Meru, sdělil tento příběh Brahmovi, stvořiteli, kterého to potěšilo a udělil Bharadvajovi dobrodiní, které si žádal. Bharadvaja ho naléhavě prosil, aby mu pomohl najít nejlepší způsob jak dosáhnout toho, aby byly všechny lidské bytosti zbaveny neštěstí."


Brahma řekl Bharadvajovi:
"Jdi za světcem Valmikim a popros ho, aby vyprávěl tento vznešený příběh Rámy tak, aby se každý posluchač zbavil temnoty nevědomosti." Bharadvaja nechtěl jít sám, tak ho Brahma doprovodil a oba pak přišli k mé poustevně.
Po vykonání náležité pocty mi Brahma řekl: " Ó svatý muži, tvůj příběh Rámy bude vorem, na kterém lidé přeplují oceán samsáry. Proto pokračuj s jeho vyprávěním a doveď to do úspěšného dovršení." Jakmile to dořekl, okamžitě stvořitel zmizel ze scény.
Poprosil jsem světce Bharadvaju, aby mi vysvětlil, co Brahma tímto náhlým příkazem chtěl říci. Bharadvaja opakoval Brahmova slova: "Brahma by rád, abys vyjevil příběh Rámy takovým způsobem, který by každému umožnil dostat se mimo žal a trápení. Já též tě svatý muži laskavě prosím, abys mi podrobně vylíčil, jak se Ráma, Lakšmana a další bratři osvobodili od žalu a lítosti."
Poté jsem Bharadvajovi odhalil tajemství osvobození Rámy, Lakšmany a dalších bratrů, jakož i jejich rodičů a členů královského dvora. A řekl jsem Bharadvajovi: "Můj synu, jestliže budeš žít jako oni, i ty budeš oproštěn od žalu právě zde."


Valmiki pokračoval:
Tento zdánlivý svět je zmatení (chaos), stejně jako modř nebe je optickou iluzí. Myslím, že je lepší mysl ignorovat než aby se tomu věnovala. Realizace vaší skutečné přirozenosti a ani osvobození se od žalu není možné, dokud ve vás nevyvstane ujištění, že svět (jeho zdání) je neskutečný. A toto přesvědčení vyvstane poté, kdy pečlivě prostudujete toto písmo. Až pak dojdete k pevnému přesvědčení, že objektivní svět je záměna skutečného (vaše Já) s neskutečným (objektivní svět). Pokud takto neprostudujete toto písmo, pravé poznání ve vás nevyvstane ani za miliony let. Mokša neboli osvobození je naprosté vzdání se všech vásán neboli mentálních návyků bez výhrad. Mentální návyky jsou dvojího druhu: čisté a nečisté. Nečisté jsou příčinou zrození; čisté vás naopak osvobozují od zrození. Nevědomost a egoičnost jsou charakteristiky nečistých návyků. Jsou to jako by semena stromu znovuzrození. Na druhé straně jestliže se těchto semen vzdáte, pak tu zůstanou jen takové mentální návyky, které prostě udržují tělo a ty jsou ryzí povahy. Takové mentální návyky nevedou k znovuzrození, neboť jsou udržovány jen dobíhající energií a ne současnou motivací. Existují i u těch, kdo se osvobodili ještě za svého života. Budu ti vyprávět o tom, jak Ráma žil osvícený život probuzeného světce. Po vyslechnutí a pochopení budeš zbaven veškerého nedorozumění co se stáří a smrti týká.
Když se Ráma vrátil z poustevny svého učitele do otcova královského paláce, pokračoval zde v zábavě. Po návratu však zatoužil procestovat celou zemi a navštívit posvátná místa, a tak požádal svého otce a krále zároveň, aby mu dal svolení podniknout takovou pouť. Král vybral vhodný den k zahájení této cesty a v tento určený den, který mu požehnali všichni mudrci, se Ráma vydal na pouť. Procestoval spolu se svými bratry celou zemi od Himalájí až na jih. Potom se vrátil k velkému potěšení lidí celé země do hlavního města.


Valmiki pokračoval:
Když Ráma dorazil do královského paláce, oddaně se poklonil svému otci, světci Vasišthovi, mudrcům a světcům. Ve městě Ajodhja začal osmidenní svátek, aby se oslavil Rámův návrat z pouti.
Po určitou dobu Ráma žil v paláci a řádně si vykonával své denní povinnosti. Nicméně velmi brzy u něho nastala velká změna. Zhubnul, zbledl a zeslábl. Král Dasaratha začal mít obavy z této náhlé změny v chování a zevnějšku jeho milovaného syna. Kdykoliv se zeptal Rámy na jeho zdraví, ten mu odvětil, že se neděje nic špatného. Když se Dasaratha zeptal Rámy: "Drahý synu, co tě trápí?", Ráma zdvořile odpověděl: "Nic otče", a zůstal potichu.
Dasaratha se nevyhnutelně obrátil k Vasišthovi pro odpověď. Světec záhadně odvětil: "Zajisté zde je jistý důvod, proč se Ráma chová tímto způsobem. Stejně jako v tomto světě nedojde k velkým změnám, jen pokud předtím k tomu nenastane příčina, tak se i změny jako hněv, sklíčenost a radost neprojeví v chování vznešených bytostí bez náležité příčiny." Dasaratha si nepřál pátrat dále.
Brzy nato palác navštívil velmi ctěný světec Višvamitra. Když se král dozvěděl o této posvátné návštěvě, ihned ho šel přivítat. Dasaratha mu řekl: "Vítám Vás, vřele Vás vítám, světče! Váš příchod do mého skromného příbytku mě činí šťastným. Mám z toho radost jako slepec, kterému se vrátil zrak, nebo jako když déšť padá na vyprahlou půdu, či je tu syn neplodné matky, nebo dojde k vzkříšení mrtvého člověka, či nalezení ztraceného bohatství. O světče, co pro Vás mohu udělat? Prosím, ať už je Vaše přání, se kterým jste ke mně přišel jakékoliv, je již vyslyšené. Vy jste mé božstvo, které uctívám. Budu Vás poslouchat na slovo."


Valmiki pokračoval:
Višvamitru potěšila slova krále Dasarathy a tak mu sdělil své poslání. Řekl králi: "Ó králi, potřebuji tvou pomoc při vykonání náboženského obřadu. Kdykoliv provádím tento rituál, démoni a následovníci Khary a Dusany vtrhnou na posvátnou půdu a znesvětí ji. Nemohu je proklít, neboť jsem vázán náboženským rituálem.Ty mi můžeš pomoci. Tvůj syn Ráma lehce zvládne tyto démony. A za tuto jeho pomoc mu na oplátku udělím mnohonásobné požehnání, které ti přinese nepřekonatelnou slávu. Nedovol však, aby tvá připoutanost k synovi přemohla tvé zanícení pro splnění povinnosti. V tomto světě vznešení nepřemýšlí o žádném daru nad rámec možnosti. Ve chvíli, kdy řekneš ano, v ten moment pokládám démony za mrtvé, neboť vím, kdo ve skutečnosti Ráma je; stejně tak to ví světec Vasištha a další světci na tomto dvoře. Zamezme dalšímu otálení, ó králi. Vezmu Rámu s sebou, přiveď mi ho bez váhání."
Když si král vyslechl tuto zcela nepříjemnou žádost, zůstal ohromen a potichu na krátkou dobu a pak odvětil: "Ó světče, Rámovi není ještě ani šestnáct let, proto není ani dostatečně připraven vést válku. Dosud neviděl ani opravdový boj, ale jen cvičné souboje, které probíhají uvnitř paláce. Nařiďte, abych Vás doprovázel já; přikažte velitelům mé velké armády, aby Vás následovali s celým vojskem, a pomohli vyhladit démony. Ale od Rámy se odloučit nedokážu. Není snad láska ke svým dětem všem bytostem přirozeně vlastní? Neplatí snad, že se i moudří lidé angažují v nezvyklých činnostech jen z lásky ke svým dětem? A nezříkají se lidé svého štěstí, manžela, manželky, či bohatství spíš než svých dětí? Ne, od svého syna Rámy se nedokážu odloučit.
Zaslechl jsem mocného démona Ravanu. Je on tím, kdo narušuje Váš náboženský rituál? V tomto případě Vám není možné jakkoliv pomoci, protože vím, že i bohové jsou proti němu bezmocní. Stále znovu se na zemi rodí takto mocní tvorové a po čase opouští jeviště tohoto světa."
Višvamitra se rozzlobil. Když to Vasištha uviděl, šel za králem, a začal ho přesvědčovat, aby poslal Rámu s Višvamitrou, a dodržel tak svůj slib. Řekl mu: "Ó králi, vzít nazpět svůj slib není důstojné tvému postavení. Král by měl jít příkladem, co se správného konání týče. Ráma je v bezpečí, je-li pod ochranou Višvamitry, jenž je nesmírně mocný, a má nespočet nepřemožitelných střel."


Valmiki dále vyprávěl:
Král Dasaratha vyslechl přání svého učitele (rádce) Vasišthy a nařídil sluhovi přivolat Rámu. Tento sluha se vrátil a oznámil, že Ráma se za chvilku dostaví, a dodal: "Princ se zdá být sklíčený a vyhýbá se společnosti." Dasaratha to vyvedlo z míry a otočil se k jeho komořímu a chtěl znát fakta ohledně Rámova zdravotního a mentálního stavu.
Komoří byl zjevně rozrušen a řekl: "Pane, od té doby, kdy se Ráma vrátil z cest, došlo u něho k velké změně. Nezajímá se dokonce ani o očistu, koupel a uctívání božstva. Nemá radost ze společnosti lidí uvnitř komnat. Nezajímají ho šperky a drahokamy. Když mu jsou nabídnuty půvabné a příjemné předměty, pohlíží na ně smutnýma očima, bez zájmu. Odmítnul královské tanečnice, považujíce je za trýznitelky! Konzumování potravy, chození, odpočívání, koupání a sezení provádí mechanicky, jako někdo, kdo je hluchý a němý. Často si sám pro sebe zamumlá: "K čemu je bohatství a blahobyt, na co je hrabivost a dům? To vše je neskutečné." Po většinu času je potichu a obveselení ho vůbec nebaví. Těší se pouze ze samoty. Po celou dobu je pohroužen ve svém vlastním rozjímání. Nevíme, co ho to popadlo, o čem hloubá ve své mysli, za čím jde. Působí den za dnem víc a víc vyčerpaně. Sám pro sebe si stále brumlá: "Běda, všelijak marníme svůj život, místo abychom usilovali o dosažení Toho Nejvyššího! Lidé hlasitě bědují, že trpí a žijí v bídě, ale nikdo se upřímně neodvrátí od příčin svého trápení a strádání!"
Nám, pokornému služebnictvu, to nahání velké obavy, když toto vidíme a slyšíme. Nevíme, co dělat. Připravil se o jakoukoliv naději a touhu, k ničemu není připoután a na ničem není závislý. Není ani ošálen, ani připraven o rozum, a zároveň není osvícen. Někdy se však zdá, jako kdyby byl přemožen sebevražednými sklony poháněnými pocity sklíčenosti, když říká: "K čemu je majetek, matka a příbuzní? K čemu je království, ambice a přání v tomto světě?" Pane, pouze vy dokážete nalézt vhodný lék na stav, ve kterém se princ nachází."


Višvamitra řekl:
"Pokud tomu tak je, nechť je prosím Ráma přiveden sem. Jeho stav není důsledek klamu, ale je to znak moudrosti a netečnosti, a poukazuje na (brzké) osvícení. Přiveďte ho sem a my mu rozptýlíme jeho sklíčenost."


Valmiki řekl:
Nato král přikázal komořímu, aby mu přivedl Rámu. Mezitím se Ráma sám vydal navštívit svého otce. Již z dálky ho uviděl a pozdravil jeho i další světce. Když ho spatřili, viděli, že třebaže byl mladý, jeho tvář svítila klidem vyzrálosti. Poklonil se k nohám krále, který ho objal, vyzvedl ho a řekl mu: "Co tě činí tak smutným, můj synu? Skleslost je volnou pozvánkou pro hosta zvaného soužení." Světci Vasištha a Višvamitra byli s králem zajedno.


Ráma řekl:
"Ó králi, řádně odpovím na tvou otázku. Vyrůstal jsem šťastně v královském paláci; učili mě samí úctyhodní učitelé. Nedávno jsem vyrazil na pouť. Během této doby jsem o sobě hodně přemýšlel a tímto rozjímáním jsem byl připraven o všechny naděje v tomto světě. Moje srdce si začalo klást tyto otázky: "Jak mohou lidé ve stále se měnících objektech tohoto světa nalézat štěstí? A proč to tedy označují za štěstí? Všechny bytosti ve světě se rodí, aby jednou zemřeli, a zemřou, aby se narodili! Nevidím žádný smysl v celém tomto dočasném jevu, jenž je zdrojem utrpení a hříchu. Dojde ke spojení nesourodých bytostí a mysl vyvolá představu vztahu mezi nimi. Vše v tomto světě je závislé na mysli, na vašem mentálním postoji. Prohlídnete-li to, zjistíte, že mysl samotná je neskutečná (i když se jeví být skutečná)! My jí jsme však okouzleni. Vypadá to, jako bychom se hnali za přeludem na poušti uhasit svou žízeň! Pane, zajisté nejsme spoutaní otroci prodaní svému pánovi; přesto vedeme život otroka, bez jakékoliv svobody. Tím, že neznáme pravdu, bezcílně se touláme v tomto hustém lese zvaném svět. Co je tento svět? Co se rodí, roste a umírá? Jak lze ukončit toto utrpení? V úctě k pocitům svých přátel nechci ronit slzy, ale mé srdce krvácí žalem.


Ráma pokračoval:
Ó světci, stejně tak zbytečné je bohatství, které oklamává nevědomé bytosti. Toto bohatství, tím že je vrtkavé a pomíjivé, plodí mnoho starostí, a vytváří nenasytnou žádostivost po dalším ještě větším množství. Bohatství nedělá žádné rozdíly mezi lidmi: bohatými se mohou stát jak dobří, tak podlí lidé. Avšak lidé jsou dobří, soucitní a přátelští pouze do té doby, než jejich srdce neztěžkne zanícenou honbou po majetku. Bohatství poskvrní srdce moudrým učencům, hrdinům, hodným a šikovným lidem i těm, kdo mluví jemně a laskavě. Bohatství a štěstí spolu nepřebývají. Zřídkakdy je někdo bohatý a nemá přitom žádné soupeře a nepřátele, kteří by ho uráželi a pomlouvali. Pro lotos správné činnosti je bohatství nocí; pro bílý lotos žalu je měsíčním světlem; pro svícen jasného vhledu je větrem; pro vlnu nepřátelství je povodní; pro mrak nejasností je příznivým větrem; a pro jed sklíčenosti je zhoršujícím činitelem. Je jako had zlých myšlenek a množí obavy a strach v době strádání; je soumrakem pro sovu zlých žádostí; je zatměním měsíce moudrosti; během něhož dobrá povaha každého vyschne. Vskutku, bohatství hledá toho, kdo již byl vybrán smrtí.
Stejně tak je to s dobou života, ó světci. Její rozpětí je jako výdrž kapky vody na listu. Období života je plodné jen u těch, kdo mají sebepoznání. Dokážeme obklopit vítr, dokážeme rozčlenit prostor, můžeme svázat vlny do věnce, ale nemůžeme vkládat důvěru v rozpětí života. Člověk se marně snaží prodloužit vlastní život, čímý si přivádí víc a víc žalu, a prodlužuje období utrpení. Vlastně žije jen ten, kdo se snaží získat Sebe-poznání, které jediné je v tomto světě hodno získat, neboť tím dojde k ukončení dalších zrodů; ostatní lidé (usilující o něco jiného) zde žijí jako osli. Pro nerozumné pošetilce je poznání písma zátěží; pro toho, kdo je plný žádostí, je i moudrost břemenem; pro toho, kdo je roztěkaný, je jeho vlastní mysl břímě; a pro toho, kdo nemá Sebe-poznání, je tělo přítěží.
Krysa času ohryzává životní rozpětí bez přestávky. Termit (bílý mravenec) nemoci ničí a požírá vitální orgány (srdce, plíce ap.) živých bytostí. Stejně jako kočka soustředící se chytit myš vypadá velmi soustředěně a připraveně, i smrt ostražitě sleduje toto životní rozpětí.


Ráma pokračoval:
Ó světci, jsem neklidný a vyděšený, rozjímám-li nad strašlivým nepřítelem moudrosti známým jako egoismus, jenž přivádí znepokojení. Toto ego se rodí v temnotě iluze a kvete v nevědomosti. Vytváří nekonečně mnoho hříšných tendencí a podlých činností. Veškeré utrpení zajisté krouží okolo egoismu (je to ´já´, které trpí); a egoismus je výhradní příčina mentální bolesti. Mám pocit, že egoismus je mou nejhorší chorobou! Roztahujíce síť světských objektů potěšení, tento egoismus je tím, co lapí do této pasti živé bytosti. Opravdu, všechny úděsné pohromy v tomto světě jsou zrozeny z egoismu. Egoismus zastíní sebe-kontrolu, zničí dobré vlastnosti (ctnosti) a rozptýlí klid a vyrovnanost. Po vzdání se egoistického postoje "Já jsem Ráma" a po opuštění všech tužeb si přeji spočívat v Já. Uvědomuji si, že cokoliv jsem udělal s egoistickým postojem, bylo zbytečné; nesobectví samotné je pravda. Když jsem ovlivňován egoismem, jsem nešťastný; když jsem zbaven egoismu, jsem šťastný. Egoismus podporuje touhy; bez něho touhy zaniknou. Je to právě jen egoismus, jenž bez rozumného důvodu rozvíjí síť rodinných a společenských vztahů, aby do ní chytil neopatrnou duši. Mám dojem, že jsem zbaven egoismu, přesto jsem nešťastný. Světče, prosím pěkně, probuď mne.
Mysl bez milosti získané službou světcům zůstává nervózní a neklidná jako vítr. Se vším, čeho se jí dostane, je nespokojená, a den za dnem roztěkanější. Síto nelze nikdy naplnit vodou; stejně tak nemůže mysl nikdy dosáhnout stavu uspokojení, a je jedno, kolik světských věcí člověk získá. Mysl pořád poletuje všemi směry, ale nikde nedokáže najít pravou radost (spokojenost). Mysl hledá potěšení v pekle, nedbaje hrozby ve formě sklizení velkého utrpení, avšak ani zde nenachází uspokojení, které hledá. Podobně jako lev v kleci pobíhá mysl nervózně sem a tam. Ztratila svou svobodu, a ve svém současném stavu není vůbec šťastná. Běda, jsem spoután spletí žádostí a chycen do síti, která byla myslí roztažena. Stejně jako řinoucí voda v řece semele stromy u břehů, roztěkaná mysl vykořenila mé celé bytí. Díky mysli se zmítám ve větru jako suchý list. Nenechá mne nikde spočinout. Je to právě mysl, jež je příčinou všech objektů ve světě; tři světy existují kvůli ní. Když zmizí mysl, zmizí rovněž tři světy.


Ráma pokračoval:
Je-li mysl zahalena touhami, vyvstane nespočet chyb v temnotě nevědomosti. Žádostivost každého zahubí dobré a vznešené kvality mysli a srdce, jakými je vřelá a laskavá povaha, a učiní ho hrubým a krutým. V této temnotě tančí touhy ve svých různých podobách jako přízrak.
Třebaže si osvojuji různé metody, abych jimi potlačil tuto žádostivost, stejně mne touhy hned přemohou. Zcela bezmocného mne pak přivádějí na scestí, podobně jako když odvane vichřice seno po poli. Ať už chovám jakoukoliv naději, že rozvinu netečnost a další podobné ctnosti, stejně ji žádostivost zpřetrhá podobně jako potkan, který lehce překousne slabý provaz. A já tedy bezradně kroužím chycen v kole žádostivosti. Jako ptáci lapení v síti nejsme ani my schopni doletět k našemu cíli či příbytku sebe-poznání i přesto, že k tomu máme křídla. Tato žádostivost nemůže být nikdy utišena, ani kdybych do sebe obrátil božský nektar. Charakteristikou proradné žádostivosti je neurčitost. Svede mne jedním směrem a vzápětí zcela jiným, jako splašený kůň. Rozvine před námi rozsáhlou síť v podobě syna, přítele, ženy a dalších vztahů.
Ačkoliv mám být za hrdinu, ona žádostivost ze mne dělá vylekaného zbabělce; třebaže jsem plný radosti, stávám se díky ní utrápený; i když mám oči k vidění, touhy mě oslepují; žádostivost je jako úděsný přízrak. Je to tento úděsný přízrak ve formě žádostivosti, který je zodpovědný za spoutanost a neštěstí; zlomí člověku srdce a přivodí jen klam. Takto zmatený není schopný se radovat ani z radostí, které jsou mu na dosah, neboť je uvězněn tímto přízrakem. I když se zdá, že ho touhy dovedou ke štěstí, žádostivost mu žádné štěstí či úspěch v životě nepřinese; naopak vyžaduje ke svému naplnění marné úsilí a přivede každého jedině k nepřízni veškerého konání. I když působí v období zvaném život, během něhož se odehrává mnoho šťastných a nešťastných situací, není schopná uskutečnit něco dobrého a vznešeného, podobně jako zestárlá a neschopná herečka, která sklidí pískot a potupu, neboť si diváci odnášejí z každé její hry jen rozpaky. Přesto se nevzdává možnosti tančit a hrát na jevišti dál!
Žádostivost jednou stoupá do nebes, vzápětí prudce klesá dolů; je vždy neposedná, neboť je založena na prázdnotě mysli. V mysli světlo moudrosti na okamžik vysvitne, jenže následně tu je klam. Hotový div, že světci dokáží tuto sputanost (žádostivost) přeseknout mečem Sebe-poznání.

 

Ráma pokračoval:
Ubohé tělo složené z žil a nervů je také zdrojem bolesti. Je nehybné, přesto se zdá být inteligentní. Lidé nevědí, zda je či není schopné vnímat. Tělo plodí jen klam. Je vskutku zcela bídné; těší ho jen přízemní radosti a z rovnováhy ho vyvede nepatrná nepřízeň.

K tělu mohu přirovnat snad jen strom – větve k rukám, kmen k trupu, díry k očím, plody k hlavě, listy k mnoha nemocem. Je to místo, ve kterém spočívá mnoho živých bytostí. Kdo by mohl říci, že to je jeho vlastní příbytek? Chovat naději či beznaděj je vzhledem k tělu marné. Je jako loď určená k přeplutí oceánu života a smrti; ale neměli byste ho pokládat za své já.

Tento strom, jenž je tělem, je zrozen v lese zvaném samsára (opakující se existence). Neposedná opice (mysl) si na něm poskakuje. Je příbytkem všelijakých cvrčků (starostí) a neustále požírán červy (nekonečným utrpením). Ukrývá jedovatého hada (žádostivosti) a divoká vrána (zlosti) na něm trůní. Rostou na něm květy (obveselení) a plody má dobré i zhoubné. Zdá se, že je oživován větrem (životní síly) a vyživuje ptáky (smysla). Je oblíbeným místem odpočinku pro kolemjdoucí (smyslnost či žádost), neboť poskytuje stín potěšení. Ohromný sup (egoismus) se na něm usídlil, avšak strom je dutý a prázdný. Samozřejmě to není místo, které by poskytovalo (trvalé) štěstí. Ať už žije dlouho či padne po krátké době, je stejně neužitečné. Tělo je složeno z masa a krve a podléhá stáří a smrti. Nejsem jim okouzlen. Je zcela vyplněno nečistými látkami a trpí nevědomostí. Jak mohu naplnit své naděje?

Toto tělo je domovem nemocí, polem mentálních stavů, strádání a střídajících emocí. Nejsem jim ošálen. K čemu je bohatství, království a tělo? To vše je nemilosrdně uťato časem (smrtí). V okamžiku smrti toto nevděčné tělo opustí duši, která v něm sídlí a ochraňuje ho; jakou naději k němu mám chovat? Nestoudně se oddává znovu a znovu stejným činnostem! Jeho jediným účelem zdá se je jeho kremace. Nedbaje stáří a smrti, které platí jak pro bohaté tak chudé, hledá bohatství a moc. Hanba těm, kdo jsou k tělu připoutáni a klamáni vínem nevědomosti! Hanba těm, kdo přilnou k tomuto světu!

Ráma řekl:
I dětství, období života, které lidé nevědomky pokládají za radostné a šťastné, je ve skutečnosti plné lítosti. Bezmocnost, neštěstí, touhy, neschopnost projevit se, naprostá nerozumnost, rozpustilost, nestálost, slabost – to vše charakterizuje dětství. Dítě se snadno urazí, hned se rozčílí, či lehce roní slzy. Ve skutečnosti můžete směle říci, že dětská sklíčenost je daleko úděsnější než ta, kterou prožívá člověk na smrtelné posteli či stařec, nemocný nebo jiný dospělý člověk. Proto dětství lze přirovnat k životu zvířete odkázaného na druhých.

Dítě je vystaveno mnoha okolnostem, které ho zmátnou a znejistí. Potom ho přepadávají různé fantazie a strachy. Dítě je naivní a snadno podlehne zlému člověku, načež je za to potrestáno svými rodiči. Dětství se mi jeví jako období poddanství a nic jiného!

I když se dítě zdá být nevinné, pravdou je, že v něm dřímají všechny možné nedostatky, podlé úmysly a nervózní chování, podobně jako sova skrytá v temném otvoru během denního světla. Ó světci, lituji lidi, kteří mají bláhově za to, že dětství je radostným údobím života.

Co může být horšího a útrpnějšího než neklidná mysl? A dětská mysl je nesmírně neposedná. Dokud dítě nedostane každý den něco nového, je nešťastné. Pláč a brekot se zdají být jeho hlavní činností. Když dítě nedostane to, co chce, je to, jako kdyby bylo jeho srdce zlomené.

Pak jde do školy, kde dostává tresty zase od učitelů; a to vše stupňuje jeho neštěstí. Pokud dítě křičí, jeho rodiče místo aby ho uklidnili, naslibují mu hory doly, cokoliv ve světě; od této chvíle si začne vážit světa a toužit po světských objektech. Rodiče říkají: "Dám ti ke hraní měsíc, co je na obloze," a ono tomu věří a myslí si, že může držet měsíc na dlani. Tím jsou semena klamu v malém srdci dítěte zaseta.
I když dítě trpí horkem či zimou, není schopné tomu zabránit – o co lépe je na tom pak strom? Děti stejně jako zvířata a ptáci marně touží dostat to, co chtějí. A každý starší člověk v dítěti u něj doma vzbuzuje obavy.

Ráma pokračoval:
Po období dětských let na něho čeká mládí, ale ani během tohoto období člověk nedokáže nechat neštěstí za sebou! Je v něm vystaven mnoha mentálním změnám a podstupuje stále větší mizérii, neboť se zřekne moudrosti a přijme příšerného strašáka známého jako smyslnost, který sídlí v jeho srdci. Jeho život je plný touhy a znepokojení. Ti, kdo nebyli oloupeni o svou moudrost v mládí, dokáží již odolat jakémukoliv náporu v dalším životě.
Nejsem okouzlen tímto dočasným mládím, ve kterém je prchavá radost rychle střídána dlouho trvajícím trápením, a kdy mladý člověk pokládá měnlivé za stálé. A co je horší, že si během mládí libuje v činnostech, které druhým způsobují problémy.

Stejně jako je strom pohlcen lesním požárem, je i srdce mladého člověka sžíráno smyslností, když ho jeho milá (ý) opustí. Ať už se snaží jakkoliv pěstovat čistotu srdce, stejně je poskvrněno nečistotou. I když mu jeho milá není nablízku, je rozptýlen myšlenkami na její krásu. K takovému člověku plném žádostí nechovají dobří lidé velkou úctu.

Mládí je příbytek nemocí a mentálních strádání. Lze ho přirovnat k ptáku, jehož jedno křídlo symbolizují správné a druhé zlé činy. Mládí člověka je jako písečná bouře rozptylující jeho kladné vlastnosti. V srdci mladého člověka vznikají všechny druhy podlosti potlačující dobré kvality, které by zde jinak mohly existovat; tudíž mládí je podporovatelem zla. Dává vzniknout klamu a připoutanosti. I když se mladistvost zdá být tělesně velmi žádoucí, pro mysl je zhoubná. V mládí je člověk sváděn přeludem štěstí a ve snaze po jeho dosažení upadá do propastného zármutku. Proto nejsem nijak mládím okouzlen.

Běda tomu mladému jedinci, jenž se chystá předčasně opustit tělo (život). Pak ho touhy, které mládím vznikly, budou velmi krutě spalovat, až ho dovedou k jeho rychlé zkáze. Ten, kdo se vyžívá v mládí, není zajisté člověk, ale zvíře v lidském hávu.

Ty, kdo se nedají strhnout zlomyslnostmi mládí, a kdo překonají toto období života aniž by podlehli všem možným pokušením, které s sebou mládí přináší, můžeme pokládat za velké duše a ctěné bytosti. Platí totiž, že je snazší překročit velký oceán, ale dosáhnout druhého břehu mládí bez podlehnutí jeho zálibám a překážkám je vskutku obtížné.

Ráma pokračoval:
Člověk se v mládí stává otrokem sexuální přitažlivosti. Na těle, které není nic než souhrn masa, krve, kostí, vlasů a kůže, vnímá půvaby a krásu. Kdyby byla tato takzvaná krása ustavičná, pak by představivost o ní měla jistá oprávnění, ale žel bohu ona netrvá dlouho. Naopak se brzy maso neboli půvabné tělo milované ženy (muže), které bylo příčinou přitažlivosti, přemění nejprve do svraštělé ošklivosti stáří, až ho nakonec pohlí oheň, sežerou červy nebo supy. Přesto dokud tato žádostivost trvá, sužuje srdce a spaluje moudrost člověka ovládaného sexuální přitažlivostí. Tímto je svět udržován v chodu; jakmile působení přitažlivosti ustane, samsára (cyklus zrození a smrti) tím také odezní.

Je-li dítě nespokojené během svého dětství, čeká ho mládí, které nahradí dětská léta. Je-li mladý člověk nespokojený a frustrovaný, čeká ho dospělost a nakonec stáří, které přemůže mládí včetně dospělosti – jak krutý je život. Tak jako odhodí vítr rosní kapku z listu, podobně stáří zničí tělo. Stejně jako kapka nebezpečného jedu kápnutá do nádrže brzy zničí vodu v celé nádrži, tak i senilita dříve či později pronikne celým tělem, a rozloží starce natolik, že se pro ostatní stane předmětem posměchu.

I když není starý člověk schopen fyzicky uspokojit své žádosti, touhy dál samy od sebe rostou a rozvíjí se. Otázky typu "Kdo jsem já?, Co bych měl dělat?" apod., si začne klást až v době, kdy už je pro něho příliš pozdě na to, aby změnil svůj životní směr, upravil způsob života, a učinil život smysluplnější. S příchodem stáří se projevují hrozivé příznaky fyzického selhání jako je dávivý kašel, šedivění a vypadávání vlasů, těžké dýchání, porucha trávení, vychrtlost apod.

Možná božstvo, jež má správu nad smrtí, vidí hlavu starce pokrytou bílými vlasy, a připomíná ji to osolený meloun, a tak pádí, aby ho ukořistilo. Stejně jako povodeň podemele kořeny stromů u břehu řeky, pokročilé stáří rázně přeruší kořeny života. Potom následuje smrt, která si ho odnese. Stařecká demence je jako osobní stráž krále (smrti) chodící vždy před ním (smrtí).

Ó jak je to záhadné, jak udivující! I ti, kdo nebyli přemoženi nepřáteli, či si našli obydlí na nepřístupných horských vrcholcích, byli postiženi démony známými jako senilita a demence.

Ráma pokračoval:
Všechna potěšení ve světě jsou klamem, podobně jako požitek, který má psychicky narušený člověk ze šťavnatého ovoce viděného v zrcadle. Všechny lidské naděje ve světě jsou neustále ničeny Časem. Čas sám, ó světče, vše upotřebí; v projeveném vesmíru není nic, co by se mu mohlo vyhnout. Čas samotný vytváří nespočet vesmírů, a ve velmi krátké době vše vyčerpá a zničí.

Čas umožní nahlédnout na svůj dílčí projev jakým je například rok, věk, epocha; avšak jeho podstata je skrytá a dokáže překonat vše. Čas je nemilosrdný, neúprosný, krutý, chtivý a neukojitelný. Čas je největší kouzelník plně znalý klamných triků. Čas nelze rozebrat; ať už je rozdělen jakkoliv, přesto jako nezničitelný přečká cokoliv. Má neukojitelný apetit, pozře vše od nejmenšího hmyzu až po největší hory a dokonce i krále nebes! Podobně jako když si mladý chlapec hraje venku s míčem, Čas používá pro svou zábavu dva balóny známé jako Slunce a Měsíc. Je to vskutku Čas samotný, který se objevuje jako ničitel vesmíru (Rudra), stvořitel světa (Brahma), král nebes (Indra), bůh bohatství (Kubera) a prázdnota po vesmírném rozpadu. Je to vlastně Čas, který úspěšně znovu a znovu vytváří a ničí vesmír. Podobně jako je pevně usazena velká a mohutná hora na Zemi, tento mocný Čas je také ustálen v Absolutním Bytí (Brahman).

I když Čas vytváří nekonečně mnoho vesmírů, nevyčerpá ho to, ani se z toho neraduje; nepřichází a neodchází; nevyvstává a nezaniká. Čas, labužník, vidí, že objekty tohoto světa uzrály v žáru Slunce, a když je shledá přezrálé, pohltí je! Každé časové období je vyšňořeno půvabnými klenoty zajímavých a pestrých bytostí pro uspokojení Času, který je po nějaké době hravě všechny pozře.

Pro lotos mladistvosti je Čas noční můrou; pro sloní výdrž je Čas lvem. V tomto světě není nic, ať už vyšší nebo nižší, co by Čas nezlikvidoval. I když bude vše zničeno, Čas zůstane neporušen. Stejně jako člověk po úmorné práci tvrdě usne a není si ničeho vědom, i Čas po rozpadu vesmíru spí či odpočívá s latentní potencí tvoření (světa). Nikdo vskutku neví, co je Čas.

Ráma pokračoval:
Vedle této uvedené charakteristiky Času je tu další. Čas je zodpovědný za zrození a smrt; lidé se o něm zmiňují jako o božstvu, vládci smrti.

Přesto je tu ještě jeden aspekt tohoto Času, známý jako výsledek činnosti (krtánt), neboli její nevyhnutelný dopad či plody. Tento aspekt je jako nějaký tanečník s právem užívat si se svou manželkou (nijati): oba společně udělují všem bytostem nevyhnutelné plody vlastních činů. Po celou dobu existence vesmíru jsou neúnavně upření na svou práci, plně pozorní a nepolevující ve svém zápalu.

Jakou naději můžeme chovat, tančí-li takto Čas, jenž tvoří a ničí vše v tomto vesmíru? Krtant silně ovlivňuje i ty, jejichž víra je pevná, a způsobí jim neklid. Kvůli výsledku činnosti (krtant) se vše v tomto světě neustále mění a není tu tudíž nic trvalého.

Všechny bytosti jsou nakaženy zlem; všechny vztahy jsou svázaností; všechna potěšení jsou vážnou chorobou; a touha po štěstí je pouhým přeludem. Naše vlastní smysly jsou našimi nepřáteli; skutečnost se stala zapomenuta; naše vlastní mysl je našim úhlavním nepřítelem. Egoismus je hlavní příčinou zla; moudrost je chabá; všechny činnosti vedou k nepříjemnosti a potěšení je sexuálně orientované. Naše inteligence místo aby ovládala ego, je sama ovládána egoismem. Tudíž v mysli není možné nalézt klid ani štěstí. Mládí se vytrácí. Společnost svatých mudrců je vzácná. Není cesty z tohoto utrpení. U nikoho není patrné uvědomění si pravdy. Nikdo se netěší z úspěchu a štěstí druhých a u nikoho nelze nalézt trocha soucitu v jeho srdci. Lidé se stávají víc a víc přízemní. Slabost přemohla sílu, zbabělost odvahu. Mít špatnou společnost je snadné, kdežto dobrou společnost lze stěží nalézt. Jsem zvědavý, kam až Čas dovleče lidskou společnost. Tato mysteriózní síla, která vládne projevenému vesmíru, likviduje i mocné démony, ničí vše, co bylo pokládáno za trvalé, a zabíjí i nesmrtelné bytosti (bohy). Jakou mám potom naději já, obyčejný člověk? Zdá se, že toto záhadné Bytí prodlévá ve všem. Jeho individualizovaný aspekt je pokládán za egoismus, a není zde nic, co by Jim nebylo zničeno. Celý vesmír má pod kontrolou; vítězí zde jen Jeho vůle.

Ráma pokračoval:
Ó světci, tím pádem si člověk neužije štěstí ani v dětství, ani v mládí a ani ve stáří. Žádný z objektů v tomto světě nemůže nikomu přinést trvalé štěstí. Mysl marně hledá štěstí v objektech světa. Šťastný je jen ten, kdo je osvobozen od egoismu, a není ovládán touhami po smyslovém potěšení. Nalézt ovšem takovou bytost ve světě je mimořádně vzácné. Vskutku, toho kdo je schopný bojovat proti mocné armádě, nepokládám za hrdinu, ale jen toho, kdo dokáže překročit oceán známý jako mysl a smysly.
To, co je brzy ztraceno, nepovažuji za ´zisk´. Ziskem je jen to, nemůže být ztraceno – a pro nevědomé lidi v tomto světě není takový zisk dosažitelný, a to se každý může snažit sebevíc. Na druhé straně jak prchavé zisky, tak dočasné nepřízně postihnou člověka náhle bez očekávání. Lámu si, vážení světci, hlavu nad tím, jak je možné, že je člověk schopen v noci klidně spát i přesto, že se přes den toulá sem a tam, je pořád velmi zaneprázdněný, a přitom se věnuje jen a jen sobeckým aktivitám, a neudělá za celý den jednu jedinou dobrou věc k nápravě!?

I když zaneprázdněný člověk překoná všechny možné nepřátele, obklopí se bohatstvím a přepychem a chvástá se, jak je šťastný, přesto se k němu smrt (nepozorovaně) vplíží. Jak ho nalezne, to ví jen Bůh.
V nevědomosti se člověk připoutá k rodině (manželovi/manželce a dětem) a přátelům; neví, že tento svět je jako obrovské poutní místo, kde se náhodně schází nesčetné množství lidí, a ty, které označuje za svou ženu/muže, děti a přátele, jsou mezi tímto davem lidí.

Svět je jako hrnčířův kruh; kruh vypadá nehybně, přesto se otáčí ohromnou rychlostí. Podobně se tento svět jeví pošetilci jako dlouhodobě stabilní, přestože je ve skutečnosti neustále ve změně. Svět je jako jedovatá rostlina – ten, kdo s ní přijde do styku, je omámen a v tu ránu usne. Všechny pohledy na objekty ve světě jsou poskvrněny; všechna místa a prostory ve světě jsou oblastmi zla; na všechny lidi ve světě číhá smrt; všechny činnosti ve světě jsou podvrh (zdají se být upřímné, ale ve skutečnosti jsou pokrytecké, egoistické).
Začalo a skončilo mnoho věků; jsou to jen časové okamžiky, neboť v podstatě neexistuje žádný rozdíl mezi epochou a okamžikem. Obojí je totiž mírou času. Z hlediska bohů i epocha je nic než okamžik. Stejně tak celá Země není nic než upravený element země! Jak marné je pak vkládat naději a víru v Zemi!

Ráma pokračoval:
Ó světci! Vše, co se zdá být trvalé či prchavé v tomto světě, je jen sen. To, co je dnes kráter, bylo předtím horou. To, co je dnes hora, bude časem výmolem v zemi. To, co je dnes hustý les, se brzy přemění v obrovské město. To, co je nyní úrodná půda, bude po čase vyprahlou pouští. Podobně dochází ke změně v těle každého člověka a stejně tak se mění jeho životní fáze (styl) a osud (štěstěna).

Cyklus života a smrti vypadá jako obratná tanečnice, jejíž sukně je utkána z duší živých bytostí, a její taneční gesta odpovídají obrazu vynášení duší do nebe, či vrhání duší do pekla, nebo přivolání duší zpět na tuto zemi. Všechny ohromné činy i velké náboženské obřady, které zde lidé provozují, se následně ukládají do jejich paměti. Lidské bytosti se rodí jako zvířata a naopak zvířata se rodí jako lidé; bohové časem pozbydou svou božskost. Existuje zde potom něco neměnného? Vidím dokonce i stvořitele Brahmu, ochránce Višnua, a spasitele Rudru a všechny ostatní, jak neúprosně směřují ke zkáze. Smyslové objekty se lidem zdají být příjemné jen do té doby, dokud si nepřipomenou tuto nevyhnutelnou zkázu. Stejně jako si dítě hraje s hlínou a dělá z ní všelijaké tvary, podobně tvořící činitel vesmíru neustále produkuje nové a nové věci, které brzy zničí.

Vnímání nedostatků světa způsobilo vyhasnutí nežádoucích tendencí v mé mysli; tudíž touha po smyslovém potěšení již v mysli nevyvstává, stejně jako se neobjeví přelud (fata morgana) na vodní hladině. Tento svět a jeho požitky mi tak nějak zhořkly. Nelibuji si v potulování se po zahradách rozkoše, netěším se ze společnosti dívek, nekladu žádnou hodnotu získávání a hromadění jmění. Přeji si zůstat v klidu uvnitř sebe sama. Neustále se táži: "Jak dokáži zcela odnaučit své srdce a mysl dokonce i myslet na tento stále se měnící přízrak zvaný svět?" Netoužím po smrti a ani mne netěší život; zůstávám takový, jaký jsem, zbavený horečky žádostivosti. K čemu mi je království, rozkoš či majetek? To vše jsou jen hračky egoismu, kterých jsem zbaven.

Jestliže se nyní nezakořením v moudrosti, kdy pak vyvstane další příležitost? Protože oddávání se smyslové rozkoši otráví mysl na několik životů. Pouze bytost se Sebe-poznáním je od toho osvobozena.

Ráma pokračoval:
Světče, moc tě prosím, pouč mne tak, abych se navždy osvobodil od sklíčenosti, strachu a utrpení. Ve světle tvého učení dojde k trvalému rozpuštění temnoty nevědomosti v mém srdci. Jsem naplněn zármutkem při pohledu na žalostný osud živých bytostí, takto padlých do úděsné propasti utrpení. Moje mysl je zmatená, jsem otřesen a stále pociťuji strach. Všeho jsem se vzdal, avšak v moudrosti jsem se ještě plně nezakořenil; tudíž jsem částečně uvězněn a částečně osvobozen. Jsem jako odťatý strom, který se však nezpřetrhal od svých kořenů. Přeji si plně ovládat svou mysl, ale nemám k tomu dostatečnou moudrost.

Proto tě moc prosím, abys mi pověděl vše o tom ´stavu´, kdy již nebudu zakoušet žádný zármutek? Jak může někdo jako já, kdo je nucen žít ve světě, a je vtahován do jeho dění, dosáhnout nejvyššího stavu spokojenosti a blaženého klidu? Jak vypadá ten postoj, kdy se nenechám ovlivnit různými činnostmi a zkušenostmi? Prosím, světci, řekněte mi, jak vy, realizované bytosti, žijete v tomto světě? Jak může být mysl plně osvobozena od žádostivosti? A jak mysli umožnit, aby nahlížela na svět jednak jako na vlastní Já, a také jako na něco, co má hodnotu pouhého stébla trávy? Které příběhy ze života světců máme studovat, aby nás to poučilo o stezce poznání a moudrosti? Jak by měl adept žít ve světě? Mistře, vysvětli mi podstatu moudrosti, jež mi umožní skálopevně uklidnit jinak roztěkanou mysl. Ty jsi osvícená bytost, uč mne tedy prosím, abych se již nikdy nemusel topit v žalu.

Jak očividné, tento svět je plný bolesti a smrti; jak se tedy může stát zdrojem radosti? A jak docílit toho, aby svět nezatemnil mé srdce? Mysl je samozřejmě plná nečistot; jak ji mohu pročistit? A jaké poučky mistrů mám přijmout? Jak žít tak, abych se nestal obětí protikladných proudů lásky a nenávisti? Patrně zde existuje tajemný recept, který mi umožní zůstat nedotčen žalem a utrpením v tomto světě, podobně jako není rtuť nijak postižena uvržením do ohně. Jaké je toto tajemství? Co je to za tajný klíč, který znemožní vstup a působení chybných návyků mysli, která je všude rozptýlená ve formě tohoto vesmíru?
Kdo je těmi hrdiny, kdo se dokázali osvobodit od klamu? A jaké byli jejich postupy k vlastní realizaci? Pokud mne budete považovat za toho, kdo není schopný tuto pravdu pochopit, pak přestanu jíst a budu se postit až do smrti." Poté Ráma zůstal potichu.

Valmiki řekl:
"Pro všechny, co se zde na dvoře shromáždili, byla planoucí slova Rámovi moudrosti silným podnětem. Jeho řeč a slova umožňovaly rozpustit klam mysli. Všichni pocítili, jako by se sami zbavili všech pochybností a naivního porozumění. Vstřebali nesmrtelná slova Rámy s velkým požitkem. Zdálo se, jako by to již nebylo shromáždění živých bytostí, ale plátno s namalovanými postavičkami, neboť všechny byly jakoby nehybné a pohroužené po vyslechnutí si slov prince Rámy.

Kdo poslouchal Rámův projev? Světci Vasištha a Višvamitra, pak ministři, členové královské rodiny včetně krále Dasarathy, dále cizinci, světci, služebnictvo, ptáci chované v klecích, domácí zvířata, koně z královské stáje a rovněž andělé a předci (světci) včetně nebeských hudebníků. Nepochybně i král nebes a vůdci podsvětí si vyslechli Rámu.

Zcela dojati Rámovou řečí, všichni jednohlasně provolávali "Bravo, bravo!" a tento radostný hlas naplnil celý prostor. Na Rámu se snesla sprška květů z nebe coby projev blahopřání. Všichni přítomní mu provolávali slávu. Zajisté nikdo jiný než Ráma nemohl pronést tato slova, neboť on jediný byl plný odpoutanosti a nestrannosti. Ani učitelé bohů by to takto nedokázali vyjádřit. Všichni, co zde byli, měli velké štěstí, že si Rámu mohli vyslechnout. Během jeho promluvy se zdálo, jako by byli naplněni pocitem, že ani v nebi nelze nalézt štěstí.

Realizovaní světci pronesli společně před celým shromážděním:
„Bezpochyby budou odpovědi, které se zde zúčastnění světci chystají dát na závažné a moudré otázky Rámy, natolik cenné, že by je měla slyšet (resp. číst) každá (hledající) bytost ve světě. Ó světci, pojďme rychle, a shromážděme se na dvoře krále Dasarathy, abychom si mohli vyslechnout odpověď svatého učitele Vasišthy, jenž má z nás nejhlubší poznání.“

Po tomto provolání se kvapně přemístili všichni světci z celého světa na královský dvůr, kde byli náležitě přijati, uctěni a uvedeni na svá místa.

Valmiki řekl:
„Stali bychom se nepochybně zatracenci (jimiž každý pohrdá), kdybychom nerozjímali o Rámově vznešené moudrosti a neuvědomili si ji ve svých srdcích. Vskutku bychom tímto dokázali, že jsme pozbyli svou inteligenci, a to bez ohledu na to, jakými schopnostmi a nadáním jsme disponovali.“


konec první kapitoly

pokračování příště

 

|| Šrí Rám ||



přeložil Aleš Adámek