Zpívání bhadžanů v Praze - do září 2019

  • od října 2019 do května 2020 zpívání v Úterý od 19h - 21h.
    Místo konání:  Klub MalýVelký strom,
  • Praha - Dobrovskeho 16, Praha 7,

    zast. tramvaje Letenské naměstí

Sraz:  v 18:50h

Program: Zpívání bhadžanů tradice Navnath Sampradája, meditace a čtení textů těchto mistrů, diskuse.

2019      
       

17.12. Klub MalýVelký strom

     

31.12. Klub MalýVelký strom

     

14.1. Klub MalýVelký strom

     

28.1. Klub MalýVelký strom 

     

Info: Aleš (tel. 777050958) a Martin (tel. 725219468)

Další informace o bhadžanech



Nová kniha:

obal_vidznana.jpgVyšla kniha Sadgurua Nisargadatta MaharadžeVidžňána. Zmizení pocitu bytí“. Titul je souhrnem 159 nirupan, které v jazyce maráthí zaznamenal Maharadžův oddaný Dinkar Kshirsagar a do angličtiny je přeložil Maharadžův dlouholetý překladatel Mohan Gaitonde. "Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. Nejde o to někam odejít či něco dělat. Vy už To, co chcete realizovat, jste. Nejde o to, že byste se měli něčím stát, ale o to, abyste se ustálili ve svém ryzím bytí. Samotný váš zájem o tyto promluvy naznačuje, že se ve vás rodí Sebepoznání."

Kniha vyšla v nakladatelství dybbuk.


Audio/Video ukázka:

Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky

Šrí Ramana Mahariši (1879 - 1950)

Vénkataráman Ajjár (což bylo občanské jméno Šrí Ramany) se narodil 31. 12. 1879 ve vesnici Tiruččuli v jižní Indii (poblíž Mathury). Ničím se výrazně nelišil od svých vrstevníků. Když mu bylo 16 let, tak poprvé slyšel jednoho svého příbuzného mluvit o posvátné hoře Arunáčale a už její jméno na něj silně zapůsobilo a vyvolalo v něm pocit úcty i radosti. V červnu roku 1896 ho v jeho pokoji přepadl náhlý pocit, že umírá. Nikdo jiný doma nebyl, tak si řekl, že se tomu postaví sám. Lehl si a sám sebe se ptal "Co vlastně umírá? Umírá toto tělo. Jsem já tělo? Kdo jsem já?" V té chvíli si zcela uvědomil, že není tělo, ale čisté (Božské) Já, které je vším. Tak dosáhl osvícení a "strach ze smrti zmizel jednou provždy."

Od té doby ztratil veškerý zájem o světské věci a radši vyhledával samotu než společnost. Rozhodl se, že bude lepší, když bude žít jako sádhu a opustí rodinu. Doma nechal jen lístek, že se vydává na duchovní pouť a odjel do Tiruvannámalai, což je město poblíž Arunáčaly. Nejdříve pobýval v místním chrámu, kde nepřetržitě spočíval v hlubokém samádhi a až postupně nabýval většího vědomí těla. Už zde za ním začali přicházet první žáci.

Postupně vystřídal několik míst svého pobytu (vždy blíž a blíž Arunáčale). Našla ho zde i jeho matka, která ho přemlouvala, aby se vrátil domů, ale Ramana s ní odmítl mluvit a na její přemlouvání nedal. Poté odešel do jeskyně Virúpákša na samotné hoře a zde setrval až do roku 1916. Studoval také různé posvátné spisy, aby mohl svým žákům vše náležitě vyložit (do roku 1912 ale mluvil jen minimálně, spíše psal lístky). Zjistil, že právě spisy advaita védanty popisují nejjasněji jeho osobní zkušenost, že "analyzují a pojmenovávají to, co je intuitivně prožíváno bez analýzy a pojmenování."Arunáčala, ramana

Roku 1916 se Šrí Ramana přestěhoval dolů, do ášramu na úpatí Arunáčaly. V té době za ním přijela i jeho matka a zůstala v jeho ášramu natrvalo. V roce 1922 však vážně onemocněla a zemřela. Nad jejím hrobem na jižní straně Arunáčaly poté vznikla malá svatyně, kterou Šrí Ramana často navštěvoval. Jednou se zde kvůli množství návštěvníků zdržel přes noc a druhý den se mu zase z jiného důvodu nepodařilo vrátit do ášramu, až tam nakonec zůstal a kolem této svatyně poté vznikl Ramanášram, který existuje dodnes.

Šrí Ramana Mahariši žil zcela prostě: pomáhal v kuchyni, jedl se svými žáky ve společné jídelně, dodržoval stejný režim jako jeho žáci a stále byl veselý. Každý měl k němu kdykoli přístup (pokud nebyl zrovna mimo ášram, který ale opouštěl většinou jen kvůli procházkám okolo Arunáčaly). Měl také velice rád všechna zvířata.

V roce 1949 Šrí Ramana vážně onemocněl. Na lokti se mu objevil nádor, který byl několikrát chirurgicky odstraněn, ale vždy se zase znovu objevil. Postupně se zvětšoval, takže nakonec dosáhl až k rameni. I když to muselo být velice bolestivé, tak byl Šrí Ramana nepřetržitě veselý a trval na tom, že každý, kdo chce, se s ním může alespoň vidět. Nedlouho před smrtí řekl: "Lidé říkají, že odcházím. Kam bych ale mohl jít? Jsem zde." Zemřel v dubnu 1950.

Související články

Ostatní